Komáři, SUP boarding, hasiči a útěk z vězení

Komáři

Mezi pár zažitých představ, které tak Čech o Finsku obvykle má a které se ukázaly jako pravdivé, rozhodně patří přítomnost komárů. Ty nenažrané bestie člověka žerou neustále a nějakým omezováním aktivity na noční hodiny se netrápí. Stačí dva stromy u sebe, už to mají za les, a jak vkročíte do jeho stínu, můžete se spolehnout, že se vám v uších rozezní ona nezaměnitelná píseň komářího hladu. Maminka mě pro podobné případy vybavila údajně smrtonosným repelentem zakoupeným pro výlet do Norska. Nevím, zda jsou finští krvesajové odolnější, nebo jde o klasickou podvodnou reklamu, ale musím konstatovat, že jim ochranný film z aplikovaného prostředku vadí asi jako nudistovi nahota. Možná ho dokonce vítají jako novou příchuť člověčiny! Při nedávném průchodu křovinatým úsekem lesa během Honzovy návštěvy jsme přes výkřiky, zběsilé údery a úprk inkasovali každý nejméně osm štípanců a být pomalejší, myslím, že tam zůstala ležet vysátá těla a hromádka nacpaných, spokojených komářic – jen si po jídle zapálit cigaretu.

Aby toho nebylo málo, k hodům na lidech se v blízkosti jezer přidávají ještě drsnější paraziti – ovádi. Při koupání nás s Honzou jejich soustavné útoky dokázaly psychicky nalomit do té míry, že pouhá kapka nevinně stékající po noze nebo zádech vyvolala hysterické plácání a tanec plný divokých trhavých pohybů, což trochu narušovalo jinak nefalšovanou prázdninovou pohodu. Ovšem naučili jsme si navzájem krýt záda, což se nám může do budoucna hodit. Zejména pro manželství.

SUP boarding

Znáte ten „jakobysurf“, na kterém se spanilí, ztepilí mladí lidé ve stoje prohánějí po vodní hladině, pohánějíce sebe a svou ultralehkou bárku dlouhým pádlem? Jako Jack a Rose na přídi Titaniku, jako dva vydrýskové, pelikáni nebo potápky rozběhli jsme se s Honzou po hladině jezera, jen co jsme každý zaplatili 16 euro. V očích se nám zrcadlily mraky a nekonečně modrá obloha a mně až uprostřed vodní plochy došlo, že po nás nikdo nechtěl ani jediný doklad či potvrzení jména, které jsme uvedli při rezervaci… (takže mám doma nový SUP board…vtip).

SUP board vyžaduje trochu cviku a rovnováhy a občas se stává, že do vás váš partner ždíchne pádlem, takže se zřítíte do vody, a pak tvrdí, že jste ztratili balanc sami od sebe. Ale pravdou zůstává, že jde o naprosto dokonalý sport pro horké finské léto, které vyhřálo všech tisíc jezer na naprosto báječnou teplotu.

Výjezd záchranné složky

To si tak s Honzou ráno ležíme v posteli, koukáme na film a přes dveře posloucháme, jak se rodina sbírá k odjezdu. Následuje nevinné klapnutí a rázem je naše poklidné lenošení narušeno divokým vpádem vyděšené matky – věnovat se něčemu jinému, než odpočinku, mohlo jít o škaredé faux pas, neboť prodleva mezi zabušením na dveře, vstupem dovnitř a rabováním ve vestavěné skříni v mém pokoji čítala asi pikovteřinu. Ale vraťme se k příčině celého incidentu. Hravý nezletilec si při usazování do vozidla pomačkal nějaká ta tlačítka a to, že stiskl také centrální zamykání, došlo jeho rodičce až ve chvíli, kdy do vozu naložila košík s klíčky a zabouchla dveře. A bylo to tam – dítě v autě, klíčky taky a horký letní den v plném rozpuku. Náhradní klíč se v komoře nalézt nepodařilo a se vzrůstající teplotou, panikou a řevem dítěte v autě úměrně stoupal i zájem celé ulice. Honza se spolu se sousedem odnaproti pokoušeli auto odemknout, ale jelikož se v celém širém okolí nenašel dostatečně dlouhý drát, došlo na telefonát hasičům. Neohrožení muži si to ve dvou přirachtali úctyhodným profi-záchranným nákladním vozem, takže rozruch v obvykle poklidné ulici dosáhl stupně sedm Sousedovy škály. Po chvíli zápolení vyplněné hysterickým vzlykáním zpoceného a rudého S, na základě kterého bych jim (být matkou) vytrhla sekerku za pasem (kdyby nějakou měli) a rozmlátila všechna okýnka včetně předního a zpětných zrcátek, a za přihlížení širokého obecenstva se zkušeným zachráncům podařilo proklaté tlačítko dovezeným drátem zmáčknout. Happy end a šťastný pláč. No a večer článek na webu o výjezdu hasičů k dítěti zamčenému v autě na přímém slunci. Holt i tady zuří okurkovka… :)

Útěk

Při incidentu zmíněném výše jsem se seznámila skoro se všemi blízkými sousedy z ulice. Počet těch, co mi k seznámení zbývají, se opět o něco snížil včera, kdy jsem po týdnu volna znovu nastoupila do au pair služby. Nádherné počasí, dveře před dům i na zahradu dokořán, utírám stůl, když tu mě nezvyklé ticho upozorní, že něco není v pořádku. Tady je nutno podotknout, že Finové příliš nepoužívají ploty. Respektive v naší ulici nenajdete jediný. Takže si to vybíhám před dům, volám dítě a není mi ani trochu volno. Náhle ulicí přijíždí auto a to už mám jasno – dítě je pravděpodobně na maděru, namotané někde v prostoru blatníku. Zavřou mě. Vůz zatáčí k sousedům naproti, brzdí a jako v nějakém akčním filmu z něj vyskakuje žena. Spustí vodopád finštiny, v kterém rozeznám pouze jméno svěřeného dítěte, a ukazuje kamsi dolů ulicí. Před očima mi běží scéna, ve které se mě jeho matka snaží zardousit, pak se se vzlykáním hroutí a já odjíždím v policejním antonu. Paní přechází do angličtiny a informuje mě, že mnou pohřešované stvoření se nachází kdesi u žlutého domu po pravé straně. Běžím ulicí a to už mi naproti přichází blonďatý naháč, který právě realizoval svůj útěk z vězení, doprovázený další sousedkou. S výrazem „ano, jsem ten idiot, co mu uteklo dítě“ si jej přebírám a jdeme domů. Na závěr chci říct, že to dítě s mikronohou dokázalo za dvě minuty bosky doběhnout k pátému baráku v řadě!

Lehtisaari, koupání, děti a děti

Zaslíbený ostrov

V severozápadním cípu města Jyvaskyla, na jezeře Tuomiojarvi, leží ostrov Lehtisaari, výletníkům zaslíbený. Nevelký kousek pevniny s tradičním dřevěným domem stíněným korunami vzrostlých jehličnanů odkázali bohatí manželé církevnímu spolku. Ovšem za jedné podmínky – ostrov bude sloužit veřejnému blahu. A tak se také stalo. Od těch dob každou celou hodinu míří z nenápadného mola na břehu bytelná pramice poháněná mocnými záběry pádel ztepilého kormidelníka či kormidelnice, která na své palubě uveze až dvanáct výletníků s veškerým jejich vybavením. Tato rychlá a dobrodružná doprava z a na pevninu ovšem není vše, co ostrov svým návštěvníkům zdarma poskytuje. Tři grily v plné pohotovosti (zásobené kůrou a naštípaným dřívím) jsou připraveny pro grilovací orgie a oheň v kamínkách dřevěné sauny celý den nevyhasíná, aby teplotu uvnitř vytáhl na 90 i 100 stupňů Celsia. Další atrakcí je projížďka na pramici či kanoi, které vám obsluha ostrova – jen proti podpisu do jakési evidenční knihy – na hodinu zapůjčí. Početným skupinám mladých, starých i dětí jsou k dispozici také převlékárny (ty ve Finsku najdete u každé sebemenší pláže – asi abyste ostatní nefotili bílým zadkem) a toalety. Tento ráj na zemi je strážen hrstkou nařízení, které vám připomenou, že jste na půdě boží. Takže žádný alkohol a žádné cigarety, přátelé!

Jelikož momentálně zažíváme nádherné finské léto plné slunečního jasu a světla, které takřka neustává, je ostrůvek doslova obležen koupání chtivými výletníky. Na slunci sice teploty atakují hranici 30 stupňů, ovšem správný Fin nezanedbá příležitost k saunění nikdy! Takže každé koupání startuje tím, že se nasáčkujete do sauny (tentokrát v plavkách, přeci jen jste na křesťanské hlíně), tam se (v mém případě) snažíte přežít žhnoucí lávu tekoucí do vašeho krku a když už myslíte, že to s vámi šlehne, vydáte se na molo a spustíte své tělo do kapaliny. Osvěžující, velmi osvěžující!

Když už jsme u té jízdy pramicí a na kanoi – každý vodák, který se ve Finsku vydá brázdit vodní hladinu, je povinen, opakuji povinen, nosit záchrannou vestu. Takže pokud vás ruka zákona spatří, jak si to drandíte nezabezpečeni, může se docela klidně stát, že zaplatíte pokutu!

Z deníčku au pair

Je ze mě cuchta

Brázdím s kočárem satelit oděná do trička, do kterého si dítě otřelo banán a ovesnou kaši a džínsů obalených psími chlupy. A je mi to jedno! Veškerou energii jsem spotřebovala na oblečení dítěte válejícího se po pohovce, navléknutí debilně miniaturních ponožek a bot, nacpání nezletilce do kočáru a sbalení plíny a šesti druhů aut. Také jím čokoládu. Hodně čokolády, protože mám pocit, že si každičký kousek téhle kalorické pumy stokrát zasloužím. Začíná to do sebe zapadat, ty puzzle ze života matky na mateřské.

Jak jsme měli štěňátko

Přátelé, nemyslím si, že byste byli tak slabomyslní, ale pro jistotu: nikdy, ale opravdu nikdy si nepořizujte štěně, když máte malé dítě. Tedy pokud nechcete každý večer počítat, kolik šedivých vlasů a lysin po vlasech vytrhaných vám přibylo. Vím to, protože naše domácnost byla na týden oživena pětiměsíčním štěnětem středního pudla. Nedovedete (nebo možná dovedete?) si představit, co za úkol je rozdělit mezi dvě děti a psa míče, když si samozřejmě všichni chtějí hrát ve stejnou chvíli s tím samým a jediným balonem! Do toho šílené štěně pravidelně žvýká dětské končetiny svými jehličkovitými zuby, pročež děti řvou jak v amoku, pes si myslí, že křičí nadšením a skáče a žvýká je ještě intenzivněji. 

Groteska

Venku svítí slunce. Rozhodnu se, že pes i dítě zaslouží trochu čerstvého vzduchu. Běhají po zahradě, hrají si, idyla. Pes zmizí. Konec idyly. Řvu. Pes se nevrací. Běžím před dům. Najdu psa, jak tlačí olbřímí lejno přímo před vstupem do sousedova baráku. Běžím zpátky k našemu domu pro lopatu. Zatím, co se snažím nabrat hovno, pes mizí v dálce. Vidím, jak se dítě rozbíhá opačným směrem po silnici. Řve, protože ho pálí asfalt do chodidel. Řvu na psa. Řvu na dítě. Nikdo z nich nereaguje, jen dítě běží pomaleji (kvůli rozpálenému asfaltu), tak se mi ho podaří chytit. Nesu ho domů, řve. Zavřu ho v domě a běžím hledat psa. Řvu jeho jméno a české nadávky. Pes nikde. Vzdávám a jdu domů. Šťastný pes přibíhá po deseti minutách. Všechny zavírám doma. NIKDO nepůjde ven, i kdyby se to slunce na obloze mělo usmát!

Sdílení

Je smutné, jak moc s vámi chce malé dítě všechno sdílet. Za můj pobyt zde došlo v tomto směru už k několika incidentům, které trochu narušily mou psychickou rovnováhu. Poprvé mi S donesl něco, co velmi silně připomínalo výdobytek z nosu. Podruhé to byl chuchvalec vlasů, který našel ve sprchovém koutě. (A tady je třeba poznamenat, že jestli je mi z něčeho šoufl, jsou to vlasy, které opustily hlavu. Klidně hlavu Orlanda Blooma, klidně před minutou, ale jak nevězí v pokožce, mám chuť křičet a pálit kadidlo.) No a vrcholným číslem bylo, když malý blonďák přiběhl s extatickým křikem „kakka, KAKKA!“, na prstě něco, co bylo před chvílí v plíně. Bomba.

Na cesty se pojistěte

Než jsem do Finska jela, váhala jsem nad zdravotním připojištěním. Říkala jsem si – co by se mi tak při hlídání dětí mohlo stát? Nuže, nyní již chápu, že jde v podstatě o rizikové zaměstnání, které v případě, že ztratíte ostražitost, zavání nějakou škodou na těle. To si tak v klidu sedíte, najednou dítě přiběhne a širokým obloukem vás přetáhne šípem z kuše („Kuše? Kdo jí to dal?? Kdo by, Ježíšek.“). Nebo přijede s odstrkovadlem v podobě žertovného oslíka a když neuskočíte, přejede vám nohy.  Případně přinese míč a hodí vám ho z 30 centimetrů do břicha. To, že vás kráká za vlasy a škrábe nehty, je vlastně už jen bonusový materiál.

Finská kuchyně, konfirmace, počasí a dětské radovánky

Finská kuchyně

Je třeba si přiznat, že finská kuchyně není nic, co by chtělo chránit UNESCO, či co by mohli místní divoce oslavovat. Řeknu to takhle: já jsem, co se kuchařského umění týče, na škále s Jamie Oliverem jako nejvyšší příčkou někde těsně nad školní jídelnou. A stejně jsem tu za kulinářskou hvězdu! Když člověk pokrm ochutí i něčím jiným, než jen pepřem a solí, má prostě strávníky v kapse, takhle je to jednoduché.

Za ubohý stav své národní kuchyně Finové dá se říct nemohou – když si představíte ty vymrzlé lesy a nacucanou půdu, nepřekvapí vás, že před vymožeností globalizace tady jedli převážně brambory a mrkev. Ovšem některé místní pokrmy neomluví ani nevlídné podnebí. Doufám, že jsem se přeslechla, když mi na rodinné oslavě nabízeli dort (jakože smetanový) s rybou uvnitř. Nebo se tu dá koupit podivné slané pečivo plněné jakousi kaší z rýže a brambor. A poryč je kapitola úplně sama pro sebe! Pokud někdo neví, o co se jedná, tak to takhle vezmete ovesné vločky, rozvaříte je ve vodě a tuto kaši bez chuti a zápachu vydáváte za snídani. Nebohé finské děti to tady snídají každé ráno. Bez protestů, ony nevědí…

Edit: pečivu plněnému kaší z brambor a rýže jsem postupně přišla na chuť! Namazané máslem a obložené sýrem je překvapivě dobré. Takže šlo jen o chybu v postupu konzumace.

Skandální je, že tu mají hnusné dokonce i párky. Vypadá to, že ani ti chemici v laboratoři neumějí namíchat chuť pořádné uzeniny!

Trocha proměnlivosti

Ráno vstanete, za oknem stromy ohnuté větrem do oblouku, kterým bouře rve listí, na teploměru 10 stupňů. Během toho, než si uvaříte kafe, se po obloze kutálí slunce vypečené jako koblížek, vysouší mokré chodníky, vytáhne teploměr na 18 stupňů a zve vás ven. Než se obléknete a podaří se vám vzpouzejícímu dítěti zavázat tkaničky a narvat čepici, venku opět slejvák. Po tom, co dítě svléknete, déšť ustane, slunce vykoukne za mraky a rázem je 19 stupňů. Dojedete na dětské hřiště a začne mžít. To znamená, že prší ze strany i zespoda. Dítě nechce opustit skluzavku. Zároveň řve, protože se mu mokrý štěrk lepí na ruce. Začínají padat veliké kapky. Běžíte domů, zatím co protivítr ohýbá stromy k zemi…

Konfirmace

Věřící patnáctiletí mládežníci prochází ve Finsku důležitým mezníkem, konfirmací. Po absolvování týdenního tábora s jakýmsi náboženským kurzem je čeká slavnostní mše v kostele, které se kromě celé rodiny účastní také kmotry či kmotři mladých oveček. Hodinu a půl dlouhý obřad je prošpikován spoustou vstávání a sedání, které má zřejmě zabránit přítomným upadnout do hlubšího spánku. Mladí lidé nesou v průvodu kříž a svíce, poté klekají před oltářem, kde se za ně (v tomto případě) paní kněz pomodlí, vyslechnou kázání, dostanou konfirmační diplom a mohou poprvé absolvovat svaté přijímání. (Já měla po těch skoro dvou hodinách takový hlad, že jsem jim záviděla i tu hostii.) Poté obdrží od rodiny spoustu květin a darů a následuje party, na kterou se sjede široké příbuzenstvo.

Z deníčku au pair 

Utrpení staršího

Život fakt není lehký, když je vám sedm a máte rok a půl starého bratra. Bratra, který se na televizi dívá tak, že stojí přímo před aparátem, zaclání a v rozhodujícím momentu přepíná programy, takže půlku věcí nevidíte a z pohádky máte prd. Bratra, který musí, ale musí mít všechno, s čím si zrovna hrajete vy. A vy mu to musíte dát, protože „je malinkej“. Bratra, který vám dlouhými táhlými slinty oslintá láhev s pitím na fotbal, ačkoli jste mu to zakázali. Bratra, který vstává v šest ráno a cpe vám do obličeje plyšáka, zatím co řve „koira (pes)“. Bratra, který vám, když znaveni po jeho ranním představení usnete na gauči, skáče po hlavě a ďábelsky se u toho směje…

 Myslím, že na tom, že v dřívějších dobách dědili nejstarší potomci vše, něco bylo. A stejně jim rodiče ještě dlužili.

Šťastné chvilky plné her

Před svojí kariérou au pair jsem nevěděla, jak to vlastně vypadá, když si s vámi hraje ještě ne dvouleté dítě.  Pro ty, co tento gejzír radosti ještě nezažili, to probíhá zhruba takhle: využívaje nehty jako cepíny vám nezletilý šplhá po zádech, hlavě i kolenou, vráží prsty do očí, smrtonosně špičatá kolena do břicha a do toho vás skrápí provazci slin nadšení. Neopakovatelné. Vlastně kecám, opakuje se to stále dokola.