Otázky, Santa Claus a emancipace

Otázky

Člověk si to neuvědomí, ale ta tendence klást ve stejných situacích stejné otázky je prostě nepřekonatelná. Při tom, jak tu stále potkávám nové lidi a vedu stále ty stejné rozhovory, toužím pokaždé po velkém razítku, kterým bych si následující odpovědi předem bouchla na čelo:

• Z České republiky, z Prahy
• Au pair
• Dvě děti
• 2 a 8 let
• Ano, rodina je moc fajn
• 6 měsíců
• (pokud se bavím s Finem) ano, ve Finsku se mi moc líbí

Nejhorší je, že když zpytuji svědomí, musím říct, že i já sleduji při rozhovoru s cizinci úplně ten stejný plán! Je to logické, na co jiného se taky ptát, když o sobě víme prd. Ale to razítko, to by se mi tak hodilo…

No a nakonec vyhlašuji za královskou otázku následující dotaz:

„A co Honza, jak se mu stejská?“

V těchto případech váhám, co bych tak měla říct. Rozpažit ruce a ukázat:

stýská se mu přibližně takhle --------------------------------. 

Nebo snad takhle -------------------------------------------------------?

Tam, kde bydlí Santa Claus

Tak jsem minulý týden potkala Finku pocházející z vesnice, ve které bydlí Santa Claus. Asi nikoho nepřekvapí, že její rodiče chovají soby. Co mě ovšem na chvíli uzemnilo, bylo její prohlášení, že spí i v zimě s otevřeným oknem. Rodiče, ne sobi. Prý aby měli dostatek čerstvého vzduchu. 

Jinak Laponsko, kde se ona víska nachází, je nejseverovatější finský sever, kde dva měsíce v roce panuje tma tmoucí a v létě tam žerou komáři takovým stylem, že ven se bez repelentu můžete odvážit pouze ve chvíli, kdy slunce nejvíc žhne.To zní jako lokalita snů.

Ještě zpátky k Santovi – prameny se ohledně jeho domova rozcházejí, protože někteří tvrdí, že otec Vánoc bydlí na Severním pólu, nikoli v laponském Korvatunturi. No, Claus ví…  

Viva la emancipace… anebo ne?

Není těžké zjistit, že Finsko bylo první evropskou zemí, která k volebním urnám připustila též něžné pohlaví (v roce 1906) a ten náskok v přístupu k rovnoprávnosti je tu znát na každém kroku. Ze stereotypního modelu dělení prací na mužské a ženské Finové jaksi vybředli. V pořadech pro děti nepřekvapí tatínek myjící nádobí, hlavní postavou reklamy na koupelnový čisticí prostředek je pořádkumilovný muž a hlavně v „reálných“ rodinách pánové tvorstva fungují v domácnosti na 100 % a to včetně pečení, jak jsem na vlastní oči viděla. 

K aktivnímu přístupu k rodinným záležitostem své občany víc než štědře motivuje vláda – muž, který na rodičovské dovolené stráví alespoň pět měsíců, prý obdrží jeden a půlnásobek svého platu, což je stimul, který věřím, že by rodinným rozvržením zamíchal i v Česku.

Emancipaci velice jasně uvidíte i na silnici – schválně, kdo v Česku převážně řídí, když se v autě přepravuje muž a žena? V Zemi tisíců jezer ta převaha mužů svírajících volant chybí. A za své hovoří i ženy-motorkářky. To, že si to s vlajícími blonďatými ohony frčí na skútrech, není zas až tak překvapující, ale na kroskách? 

A jaká je odvrácená strana mince? Možná, že Finsko je obrázkem toho, jak to může vypadat, když to s genderovou politikou trochu přešvihnete. Pánové jako by tu přišli o to hlavní – o koule. A tím nemyslím fyzickou výbavu, protože podle počtu dětí náležejících do téměř každé rodiny je jejich rozmnožovací ústrojí v pořádku. Nicméně se zdá, že vedoucí úlohu tu převzaly ženy, aby muže zatlačily do role trpných vykonavatelů rozkazů, kterých si ovšem pro jejich pasivitu nedokážou vážit. 

Co se mladých Finů týče, tak ti k tomu, aby ženu oslovili, potřebují tak dvě promile. Bez téhle berličky stěží dokážou promluvit, natož vyvinout nějakou akci. Ovšem kde pánbůh klukům na aktivitě ubral, tam holkám přihodil, takže agresivita Finek je pověstná. Žena si vybírá, muž je sbalen. A asi je rád. Srážka holky z „klasických“ evropských zemí se skandinávskou klučičí mentalitou může být poměrně bolestná, protože tam, kde ona čeká pozvání na rande, on čeká třikrát tolik. A pokud dáma nezkousne, že tady bude muset navrhovat, plánovat a přemlouvat ona s tím, že Fin pravděpodobně po každém návrhu nebude týden online, aby si to asi někde v lese rozmyslel, tam jí finská partnerská pšénka nepokvete.

Kamarádka z Polska, která si bude Fina brát, mi jejich námluvy vylíčila následujícím způsobem: potkali se ve škole a on svoji náklonost projevoval tím, že ji půl roku sledoval. Následoval ji kamkoli šla. Do menzy, do knihovny… Ovšem když na něj promluvila, zrudnul a začal zírat na svoje boty, neschopen slova. Naštěstí pro jejich lásku se mladík za pouhý půlrok rozhovořil a jejich příběh končí šťastně - cestou k oltáři. 

Finská rally, policie, hračky a škola

Finská rally

Co si budeme povídat, byla to velká sláva. Obvykle spící Růža Jyvaskyla se nečekaně probudila a jejími ulicemi jako krev v žilách proudili rozjaření fanoušci s rally pasy pohupujícími se na hrudi. Pouliční prodejci rozbili své stánky se suvenýry a pod plátěnými přístřešky se objevily obří pánve, na nichž se škvířily pokrmy z masa, zeleniny a ryb. Město, které si během této čtyřdenní akce údajně přijde na 9 milionů eur, tepalo životem, alkoholem a zasvěcení dí, že i prostitucí.

Silné motory jsme se vydali shlédnout naživo spolu s mojí host mom a starším z dětí. Zalesněný kopec v centru města, který v klidnějších dobách slouží jako park s rozhlednou, byl obehnán vysokým plotem a každý, kdo chtěl zblízka dostat kamínkem vymrštěným kolem některého z WRC automobilů, musel zaplatit krásných 20 eur. 

Uvnitř moderátoři freneticky vykřikovali jméno Sebastiana Ogiera a davy se tísnily mezi stromy kolem šotolinové trati vinoucí se prudce vzhůru. Řičení nekompromisních motorů, nadšené výkřiky i pískání diváků a hřmění vrtulníku sledujícího dráhu každého ze závodních vozů nad korunami jehličnanů jsem si užívala až do chvíle, kdy moje host mom našla mládě ježka. Vyděšené ježčátko, kolem kterého dusaly stovky a stovky rozvášněných diváků ve snaze urvat co nejlepší místo, změnilo kompletně náš program. Místo sledování strhující rychlosti a řezání zatáček jsme nosily větve ve snaze postavit jakýsi ochranný val, který zabrání rozšmelcování malého savce pravděpodobně finskou nohou. Cítila jsem se trochu dotčená, když se jedna paní otázala, jestli si stavíme chatu. No, nebudu to protahovat, zbylých deset jízd jsme jako dva švihlí bodyguardi strávily u hromady vegetace a pak šly domů. 

Jste pod dozorem, vážení!

Malý parčík s kostelíkem z červených cihel je oblíbená lokalita, kam mladí Finové i zahraniční studenti chodívají posedět a dosyta popít. Za sobotního večera a probíhající rally slávy se zde sešlo snad celé město, a tak bylo místo pod drobnohledem státní policie. Ta nejen, že prostor objížděla obřím služebním vozem, ale po setmění do davu v patnáctiminutových intervalech naplno pouštěla silné reflektory. Takže pokud jste zrovna čůrali na zeď kostela, bodali do někoho nožem anebo byli moc opilí, příslušníci o tom věděli. Nevím proč, ale celou dobu se mi na mysl tlačily obrazy z filmů s vězeňskou tematikou, kde světelné paprsky šlehají přes oplocený dvůr, aby ani myš neproklouzla a dvakrát jsem si zkontrolovala chodidla, jestli s přáteli náhodou neneseme prsten do sopky a cestu nám nekomplikuje pátravé Sauronovo oko.

Mimochodem, účel tohohle dozoru je prý ten, že když policie zpozoruje příliš opilého jedince, má za úkol jej z davu vylosovat a převézt na záchytku. Tomu říkám aktivní přístup.

Dosah

Když už jsme u té policie – vláda prý nedávno provedla škrty v rozpočtu, takže bylo nutno snížit stavy strážců zákona. To vedlo k tomu, že se zvýšila dojezdová vzdálenost policejních jednotek na - a teď se bavte - 150 kilometrů! Samozřejmě, že spousta finských domů je roztahaná po odlehlých samotách uprostřed lesů, takže se situace nedá srovnávat s 10 miliony Čechů nasáčkovaných na ploše velikosti pětníku, ale stejně. Koluje také historka, že jakýsi vynalézavý Fin, který někde popíjel, zavolal na polici s dotazem, kde se právě nachází hlídka, že má malý problém. Bylo mu sděleno, že nejbližší vůz koná službu 50 kilometrů daleko, takže zdvořile poděkoval, že situace není natolik naléhavá, bez obav sedl do vozu a odjel domů.

Z deníčku au pair

Hračky

Hračky se dají dělit na ty pasivní, které vás motivují pouze svou prostou přítomností, když na ně šlápnete (taková kostka lega vám akupunkturní bod na chodidle stlačí způsobem, že vystřelíte z kalhot) a ty hrající, na něž by měl podle mého existovat zákon (něco na úrovni ochrany státu). Co se těch druhých týče, tak musím říct, že každodenní dávka plechového bučení a kdákání mi karmicky určitě neprospěla. V mých představách výrobci těchto zařízení opravdu nekončí pěkně, dá se říct, že ubučení k smrti je jeden z nejmírnějších scénářů.

 Což samozřejmě není případ autíček a tabulí hrajících celé melodie. Vždyť proč si dobrý song nepřehrát víckrát, že? Takový Old McDonald farmu měl, ijá, ijá, jou, se dá poslouchat v podstatě nepřetržitě.

Pojď mi, školo!

Krásné je, že děti, kterým škola skončila už prvního června, se do této budovy plné slastí opět navrátily již tento týden. To pro mě znamená mocné oslavy, protože vzdělávací ústav ze mne odejme výraznou část péče o starší ratolest, které jsem si v posledních dnech užila až dost.

Přineslo mi to jeden zásadní poznatek – tak, jako si nevybíráme příbuzné, nevybíráme si ani přátele svých dětí. V se prostě nemůže bavit s tím milým kloučkem odvedle, který nejen, že zvládá pozdravit, mluvit a usmívat se, ale navíc má ještě štěně. Nemůže. Místo toho vodí domů asociální dítě, které má ve zvyku se bez zvonění či klepání vplížit dovnitř a usilovně předstírat, že tam prostě nejsem. Na přímou konfrontaci odpovídá uhýbáním očima, nabídnutou sklenici džusu obchází jako morový kotlík a co je nejhorší – popotahuje. Ale jak! Tahá soply zpátky do nosu takovým způsobem, že bych mohla z fleku stát modelem pro Munkův obraz Výkřik, když ho slyším!