Podzim je tady
Podzim je tady, o tom se nedá diskutovat. Oblohu tam nahoře
někdo přetírá šmolkovým válečkem a slunce svítí měkce a laskavě, jako by už
oblékalo noční košili. Jeřabiny, rybíz, angrešt, ostružiny a borůvky
explodovaly a houby vypadávají z lesa. Skáčou člověku pod nohy, rojí se
přímo u lesních cest a nahlížejí do zahrad.
Co se kloboukatých plodů lesa týče, domorodci tu sbírají
druhy, jež by mi rodiče s divokým výkřikem vyrazili z ruky, protože
– pardon – ale ty varhánky zespoda a červený klobouk? Při houbaření s jednou
jehličím ošlehanou finskou dámou, která v houbách oplývala sebevědomím Smotlachy,
se mi tato pokusila do košíku naložit plodnice, ze kterých prašivkovitost přímo
řvala! Měly dokonce i tu sukýnku, o zvrásnění spodku klóbrcu nemluvě. S přišpendleným
úsměvem jsem vyslechla, kterak je mám podusit na pánvi, přidat sůl a pepř a jen
co dobrá žena zmizela za jehličnanem, vysadila jsem prašivky u pařezu a
resuscitovala ostatní houby. Mě nedostanou!
Jak jsem neviděla polární záři
Je to neuvěřitelné, ale ono hvězdné divadlo, které
zachránilo výpravu vedenou Čechem Karlem Němcem ve známém cimrmanovském kusu od
trudomyslnosti, lze pozorovat i na obloze nad středním Finskem. Tedy prý. Já se
kvůli němu sobotní noci vyšplhala na vrchol sjezdovky nad Jyvaskylou, brejlila vzhůru
o závod, ale jediná polární věc, kterou jsem zažila, byla teplota: krásný -1
stupeň Celsia. Ovšem důkazy existují! Lidé z jen pár kilometrů vzdálených
městských čtvrtí výskyt světel fantaskních barev hlásili/fotili, o venkovu nemluvě. Tak snad příště.
Finština
Finština je neuvěřitelná. I po čtyřech měsících mi pořád zní
jako podivné shluky převážně souhlásek, z nichž jako meč šlehá ostré R. Za
svůj vrcholný úspěch považuji pochopení toho, že se moje host mom při každém
telefonátu nehádá, že tento jazyk prostě vyniká říznou kadencí. Od ostatních
cizinců vím, že cesta spletí finských lingvistických nástrah třeba jen na
úroveň B2 trvá rok... Tak vážení, na to já nemám kdy! A po dnešní praktické
výuce, kdy se mi desetiletá holčička snažila vysvětlit správnou výslovnost
jména jejího tatínka:
Ona: Pen-ti
Já: Pen-ti
Ona: Ne Pen-ti, ale Pen-ti!
Já: Pen-ti
Ona: Pen-ti. Pen-ti! Musíš říct dlouhé T!
Já: ???
…si ani nedávám naději…
Z deníčku au pair
Kam se (ne)sahá
Musím říct, že jsem nikdy pořádně nedocenila, jakou práci rodiče
odvádějí na svých dětech. To, že se většina dospělých každé tři minuty nedloube
v nose nebo si nesahá na přirození, je prostě zázrak! Mně svěřené dítě přechází
mezi oběma tělesnými oblastmi v podstatě kontinuálně. Člověk by mu tu
trochu albundovské svobody i dopřál, nebýt faktu, že jeho neodborná manipulace
s náčiním vede k nasměrování Franty z plín. A Franta z plín je
rovnice o žádné neznámé – dřív nebo později tu louži prostě našlápnete.
Dloubání se v nose je potom zlý, zlý ošklivá nešvar,
kterého se těžko zbavují dokonce i starší děti, jak jsem vypozorovala z návštěv
ostatních au pair. Zase – ať si sem tam dloubnou, ale když si S vydolovaný
poklad přijde otřít o kočár, chci okamžitě otevřít Hvězdnou bránu a vkročit do
jiného staletí.
Vraždící děti
Stalo se to, když jsme já a dvě děti čekali v autě před
supermarketem na host mom, která si pro něco zaběhla. Vůz pojednou zahltil
zápach, který jen úplnou náhodou nerozpustil okýnka a nevyrazil airbagy. S myšlenkou
na známou filmovou hlášku o Matýskovi jsem puch přisoudila jedinému z osazenstva,
kdo ještě nosí plíny a otevřela dokořán všechna okna. Až následná konverzace
navrátivší se rodičky se starším ze synů odhalila, že bez skrupulí se uvolnil
právě on – svoji obhajobu postavil na faktu, že S prý také prdí bez
omezení! Mám já tohle zapotřebí?!
