pátek 17. října 2014

O období vzdoru




Jak jsem sekla s finštinou
Jelikož se tu snažím hrát florbal, zdálo se mi pochycení několika základních finských slov jako užitečný postup pro zapadnutí do kolektivu. Proto jsem poprosila spoluhráčku o překlad pochvalného „pěkná přihrávka!“ a pak celý týden pilně trénovala. Nadešel den D, já si v šatně vzala slovo, oznámila všem, že umím novou a užitečnou frázi a promluvila finsky. Následovalo rozpačité ticho, které prolomila až jedna z dívek úlevným „ahá!“, načež větu zopakovala zcela jinak. Ukázalo se, že v mém podání zněla: „pěkná rakovina!“...
No a tím na víko rakve dopadla poslední lopatka hlíny pohřbívající mou snahu alespoň trochu se naučit finsky. Končím s tím proklatým jazykem plným nástrah!

Chvála Onnibusům!
Nestává se moc často, abych v rámci Finska mluvila o něčem levném, proto by bylo velikým hříchem nezmínit Onnibusi. Nejen zkušený lingvista v tomto názvu rozpozná bus a je to skutečně tak. Dvoupatrové červenočerné autobusy, které vtrhly na finský trh, aby převálcovaly Matkahuolto – dosud využívaného veřejného dopravce, umožňují křižovat Finsko i nám, chudým au pair. Například cestu do Helsinek, kterou hulící matka v nějakém horečnatém snu ocenila na 55 euro, můžete na palubě Onnibusu absolvovat i za 5 euro! A to jsou zbrusu nové červené busíky vybaveny wifi, záchodem a zavazadla od vás převezme zaměstnanec v rukavičkách, aby je pečlivě uložil do zavazadlového prostoru. Sbohem, Matko!


Z deníčku au pair

Klika cvakla, dvéře letí, asociální dítě vchází do dveří …
To tak jednou v kuchyni vyklízím myčku a náhle nečekán, nezván, zvonkem či klepáním neohlášen, vejde do domu náš známý asociální kamarád Miko. Já i pes jsme zůstali překvapeně zírat, zatímco neohrožený Minifin bez jediného pohledu mým směrem prošel dům, zběžně obhlédl všechny místnosti, a jelikož staršího synátora doma nenašel, beze slova budovu opět opustil, zanechávajíc mě v šoku a vchodové dveře dokořán … Takhle se to dělá, másla! 


Období vzdoru
Je to tady. Hledám na internetu hesla typu „jak zvládnout hysterický záchvat u dvouletého dítěte“. Kromě toho, že jsem se řádně vyděsila u jednoho z nalezených výsledků („náš syn píchá ostatní děti do očí“), jsem z přečtených diskuzí pochopila, že podobné chvíle zhutnělých emocí zažívá spousta matek. Já dnes hloupě nesouhlasila s S snahou strkat si ruku do krku a dávit se (ty voe, může mi někdo vysvětlit, proč to dělá?), za což jsem obdržela opravdu povedený hysterák v dárkovém balení. Jelikož dítě v těchto chvílích nemohu rozřezat tou plastovou motorovou pilou, kterou má mezi hračkami, občas si myslím, že mi z toho přetlaku v hlavě vypadne oční bulva. Naprosto chápu, že si nezletilec v tomto věku buduje vlastní identitu, začíná zjišťovat své možnosti a hranice a rozhodně to NENÍ podřízený sluha, který by měl poslechnout na slovo. Ještě jsem se ovšem nesmířila s tím, že podřízený sluha, který má poslechnout na slovo, jsem v jeho představách já! Už dnes, když se vzbudí po odpoledním spánku, z postýlky volá: „Nenato, pocem!“

Mimochodem, ještě k onomu problematickému dítku píchajícímu ostatní děti do očí – taky se nemůžete zbavit té představy, jak jeho maminka rozdává ostatním návštěvníkům dětského hřiště plavecké brýle s nervózním „náš Ládík je trochu divočejší“?



Fuj je to!
Protože jsem specialista na hororové představy a scénáře, kdykoli jdeme lesem, čekám každým okamžikem, že se dítě najednou vymrští a bez kousání spolkne tu nejjedovatější muchomůrku, narve si do chřtánu vraní oko převlečené za jeřabinu nebo spáchá jiný zločin. V přípravě na tuto situaci jsme zatím čelili S snaze pozřít nechutný ohryzek z jablka, který našel zahrabaný v pískovišti. Ačkoli si velice dobře pamatuji, jak u babičky na dvoře slepice zobaly mimo zrní i kamínky pro lepší zažívání, stejně se mi nápad spolknout olezlé sousto obalené pískem nezdál jako nejvhodnější. Věděli jste, že zmáčknutí tlamy v oblasti spoje čelistí - obvyklý trik bezchybně fungující u všech psů – na děti nezabírá? Za ďábelského chechotu mikrotvora jsem s použitím veškeré síly dětská ústa vypáčila, abych rozžvýkanou směs jablka a písku vyklepala ven. Podle otisků na rukou soudím, že dentici máme kompletní.

Sním o tom, jak toho, kdo tam ohryzek zapomněl, pohřbívám zapomenutou dětskou lopatičkou až na dno pískoviště.


sobota 4. října 2014

O dětském výcviku




A znovu ta ochota …
Vstřícnost a ochota Finů mě pořád nepřestala okouzlovat. Bojím se zvyknout si na to, že zeptat se v supermarketu náhodných kolemjdoucích, kde najdu tvaroh, je potěšení. Jako alarmující vnímám, že už jsem se skoro přestala poníženě omlouvat, kdykoli při placení nepatrné částky v hospodě nebo obchodě vytáhnu padesátieurovku. Trénink z Česka posilující odolnost vůči otráveným obličejům s očními bulvami vyvrácenými do vnitřku lebky zde nenachází uplatnění. A minulý týden mě dostala slečna, která vida, že stojím na ulici a poměrně zamyšleně si prohlížím okolní baráky (nemohla jsem najít jednu kavárnu), okamžitě přistoupila a zeptala se mě, jestli potřebuju poradit. Český člověk by se rozplakal a objal ji.
Což mi připomíná, že už jsem se s podobně nezištnou nabídkou pomoci setkala i na mnohem neobvyklejším místě. A to sice na cestě uprostřed lesa, kde jsem při návratu z nefalšované lesní open air techno party čekala na své společníky. Tři procházející mladíci se u mě zastavili, ne aby se zeptali, zda neprodávám drogy (což jsem samozřejmě prodávala), ale jestli nepotřebuju pomoc…  


Bezpečí
O tom, že tady společnost funguje tak nějak na jiném principu, svědčí i bezpečí, jemuž jsou místní obyvatelé vystaveni. Nikoho nezaráží, že v opuštěné šatně s dveřmi dokořán zůstanou všechny věci, zatímco se ve vzdálené hale trénuje. Spoluhráčky bez obav nechají mobil v autě na parkovišti, aniž by jim v hlavě bušila obří výstražná cedule AUTO NENÍ TREZOR, kterou mám na mozku vytlačenou já. O to víc si užívám šanci nosit peněženku bez obav v nejsvrchnější kapse a nemyslet na ni ani v davu, což je luxus, který budu v Praze hořce postrádat. Cítit se absolutně v bezpečí je tak neskutečná svoboda, že mě nepřestává mrzet, jak moc je to pro českou společnost nereálná cesta.

(Varování: podle některých cizinců probíhají první dva roky ve Finsku pro imigranty v duchu líbánek, kdy se všechno jeví jako ideální, krásné a dokonalé. Drsná realita nastoupí později!)



Z deníčku au pair
Toaletní důvěrnosti
Je krásně vidět, jak vám dítko před očima roste, zlepšuje se a učí novým věcem. Třeba S se za ty čtyři měsíce vytáhl natolik, že náhle dosáhne na kliky u dveří. Za méně šťastný moment tohoto období radosti považuji, že si pro demonstraci svých nově osvojených dovedností vybral chvíli, kterou člověk obvykle považuje za přísně privátní. No, aspoň vím, že pokud nestojím o výhled do obýváku během výkonu, mám si zamykat.



Na prahu kriminálu
To tak oplachuju nádobí u dřezu, když v tom koutkem oka zahlédnu něco velkého, letícího z dětské židličky přímo k zemi. Dítě využilo gravitaci a pokusilo se hlavou rozbít dlaždičky! V hrozivých vteřinách ticha nasál malý tvor do plic neskutečné množství vzduchu, aby je záhy vyrazil v nekonečných kaskádách křiku, které jsem se rozhodla přijmout jako důkaz, že žije. Výsledkem byl naštěstí pouze asi patnáctiminutový brekot a boule jak zeměkoule, nicméně to trochu otřáslo mou nezlomnou důvěrou v dětskou nerozbitnost a potvrdilo to myšlenku, která do té doby přežívala zasutá někde hluboko ve vědomí: jsem na prahu kriminálu každý den…



Jako pes, ale vopravdu
Jakožto milovník psů jsem nemohla přehlédnout identičnost některých situací, které se vyskytují v žití s dětmi a psi. Uvádím pouze několik příkladů:
+ Když si hrajete s míčkem, neustále vám ho bere a chce o něj zápolit
+ Pokud si začnete všímat jiného dítěte/psa, ihned se vám sápe na klín a konkurenta odhání
+ Jakmile něco jíte, upřeně pozoruje vaše žvýkání a chce taky
+ Jí ze země 
+ Prdí naprosto bezskrupulózně
+ Občas dost smrdí
+ Musíte hlídat, aby venku nesnědl něco nechutného
+ Slintá a všechno bere do pusy
+ Když si sednete na zem, chce na klín
+ Miluje procházky
+ Když jí chleba, neskutečně drobí
+ Musíte po něm neustále uklízet
+ Jakmile odejdete do jiné místnosti, do dvou minut vás hledá

Musím bohužel přiznat, že my máme trochu problémy s přivoláním, proto jsem se pokusila aplikovat některé rady z příručky pro výchovu psů. Úspěch proměnlivý. Zde jsou zmíněné triky:
+ Chcete ho převléknout, ale on schválně běží na druhou stranu a chce se honit po pokoji? Zajděte do nejbližší místnosti a začněte šustit pytlíkem případně otevírat dveře skříněk – do dvou minut přiběhne za vámi.
+ Venku na procházce odmítá přijít na zavolání? Začněte odcházet opačným směrem, a pokud máte, ňuňejte druhého psa/dítě a nahlas ho oslovujte jménem.