Finové se sněhu nebojí
Tak přišla první pořádná sněhová nadílka a s ní i pro
mě překvapující pojetí silniční údržby. Ačkoli z nebes se drolil sníh
celý den, silničáři náš kopec navštívili jednou a dost. Po sjezdu k hlavnějším
tahům se ukázalo, že ani u nich se o přehnané péči nedá hovořit. Prostě nefalšovaná
horská romantika silnic s uježděnou vrstvou sněhu, uhlazenou přesně do té
správné hnátozlomné kluzkosti. Doufala jsem, že solí upravena ke sjízdnosti
bude alespoň rychlostní silnice do Jyväskyly, ovšem to jsem doufala marně. V ledové
krustě se asfalt proklubal pouze v podobě kolejí vyježděných zástupy
aut, nicméně dle rychlosti ostatních řidičů jsem asi byla jediná, komu stály na
hlavě vlasy hrůzou. Na dotaz ohledně solení mi bylo odpovězeno, že ano, silnice
první třídy se většinou solí. Já jsem žádnou sůl neviděla.
Jestli vás zajímá, jak to dělají lidé žijící v domech uprostřed
lesů, tak ti si prý sněhovou údržbu příjezdových cest vedoucích skrz divočinu platí
z vlastních kapes. Nejbližší sousedé mezi sebou vyberou peníz a odklízení
sněhu se obvykle ujme jeden z nich. Tak je spojení se světem po celou zimu
zajištěno.
Kávu? Obsluž se sám
Jak už jsem jednou zmínila, Finové jsou nezlomní fandové
kávy. Překapávač najdete v každé domácnosti a „kahvi“ si můžete dát takřka
všude, kde se zrovna nacházíte. Bohužel pro milovníky řekněme „opravdové“ kávy,
překapávačový mor je všudypřítomný. Takže když jsem poprvé zaplatila dvě eura a
čekala, že se paní za pultíkem vrhne ke kávovaru, aby mi pod tlakem nachystala
parádní kávičku, čekala jsem marně. Paní mě odeslala k několik metrů
vzdálenému stolečku, na kterém stála konvička s kávou a veškeré potřebné
propriety. A tak je to všude. Zaplatíte na pokladně, dostanete hrneček a odeberete
se k příslušnému bufíku, kde si množství kávy, mléka, smetany či cukru volíte
dle svého. Milé! Jen to kafe je prostě bídný.
Z deníčku au pair
Zanechávám české stopy
Zatímco ode mě se finština odráží jako od Honzy mé žádosti o
diamanty, S nasává češtinu bez výrazných potíží. Stačilo párkrát
pojmenovat oděvní součástky a dítě už pravidelně přichází s žádostí „boty,
Nenata, boty!“, když chce vyrazit na rajz. Do slovní zásoby se zařadila také „myška“
(máme ručník ve tvaru myšky), „bundu“ (nechoď pryč, sundej si tu bundu), „hubu“
(musíš si utřít ruce a hubu) a dokonce věta „Ali pinká“ (získaná z mých četných
pokusů odvrátit od spícího boxera neustávající příval pozornosti). Dítě také
dokáže až s překvapující přesností napodobit skřek, který vyrážím pokaždé,
když spatřím obsah plíny. Ovšem na rozdíl od toho mého je jeho doprovázen
smíchem…
Oděvní stáj
Stále, a stále marně, se snažím přijít na to, který sadista zavedl
do dětského šatníku punčocháče. Ve vzpomínkách pořád ještě nahmatám potupný
pocit z dětství, kdy tenhle béžový kompaktní oděv s jedním proužkem
vepředu a dvěma vzadu okupoval i můj život. Přiznám se, že jsem myslela, že
démon je pryč, ale objevil se znovu. Tentokrát aby mě trýznil nikoli z pohledu
oblékaného, ale oblékatele. Pokaždé, když se pokouším navléknout punčochovou
nohavičku na strychninově ztuhlý dětský hnát, který místo aby spolupracoval a
propnul se do špičky, volí pozici fajfky, toužím ten vynález zkázy rozkousat na
malé konfety a nasněžit na hlavu jejich patrně již vetchého vynálezce.
Ovšem abych se nezaměřila jen na punčocháče. Mezi favorizované
kusy oděvu v naší stáji patří i dětské palcové rukavice. Ačkoli ve
chvílích nespokojenosti se dítě dovede propnout do luku, při jakémkoli pokusu o
navlečení palčáků vypadá konzistence jeho rukou, jako kdyby mu Zlatoslav Lockhart
odčaroval kosti. Čili je proces odívání asi podobně snadný, jako pokus nacpat
silně nespolupracující ponravu do hadrového pytlíku. Která mimochodem v polovině procházky stejně vypadne ven...