První sníh a dětské odívání

 

Finové se sněhu nebojí

Tak přišla první pořádná sněhová nadílka a s ní i pro mě překvapující pojetí silniční údržby. Ačkoli z nebes se drolil sníh celý den, silničáři náš kopec navštívili jednou a dost. Po sjezdu k hlavnějším tahům se ukázalo, že ani u nich se o přehnané péči nedá hovořit. Prostě nefalšovaná horská romantika silnic s uježděnou vrstvou sněhu, uhlazenou přesně do té správné hnátozlomné kluzkosti. Doufala jsem, že solí upravena ke sjízdnosti bude alespoň rychlostní silnice do Jyväskyly, ovšem to jsem doufala marně. V ledové krustě se asfalt proklubal pouze v podobě kolejí vyježděných zástupy aut, nicméně dle rychlosti ostatních řidičů jsem asi byla jediná, komu stály na hlavě vlasy hrůzou. Na dotaz ohledně solení mi bylo odpovězeno, že ano, silnice první třídy se většinou solí. Já jsem žádnou sůl neviděla.

Jestli vás zajímá, jak to dělají lidé žijící v domech uprostřed lesů, tak ti si prý sněhovou údržbu příjezdových cest vedoucích skrz divočinu platí z vlastních kapes. Nejbližší sousedé mezi sebou vyberou peníz a odklízení sněhu se obvykle ujme jeden z nich. Tak je spojení se světem po celou zimu zajištěno.

Kávu? Obsluž se sám

Jak už jsem jednou zmínila, Finové jsou nezlomní fandové kávy. Překapávač najdete v každé domácnosti a „kahvi“ si můžete dát takřka všude, kde se zrovna nacházíte. Bohužel pro milovníky řekněme „opravdové“ kávy, překapávačový mor je všudypřítomný. Takže když jsem poprvé zaplatila dvě eura a čekala, že se paní za pultíkem vrhne ke kávovaru, aby mi pod tlakem nachystala parádní kávičku, čekala jsem marně. Paní mě odeslala k několik metrů vzdálenému stolečku, na kterém stála konvička s kávou a veškeré potřebné propriety. A tak je to všude. Zaplatíte na pokladně, dostanete hrneček a odeberete se k příslušnému bufíku, kde si množství kávy, mléka, smetany či cukru volíte dle svého. Milé! Jen to kafe je prostě bídný.

Z deníčku au pair

Zanechávám české stopy

Zatímco ode mě se finština odráží jako od Honzy mé žádosti o diamanty, S nasává češtinu bez výrazných potíží. Stačilo párkrát pojmenovat oděvní součástky a dítě už pravidelně přichází s žádostí „boty, Nenata, boty!“, když chce vyrazit na rajz. Do slovní zásoby se zařadila také „myška“ (máme ručník ve tvaru myšky), „bundu“ (nechoď pryč, sundej si tu bundu), „hubu“ (musíš si utřít ruce a hubu) a dokonce věta „Ali pinká“ (získaná z mých četných pokusů odvrátit od spícího boxera neustávající příval pozornosti). Dítě také dokáže až s překvapující přesností napodobit skřek, který vyrážím pokaždé, když spatřím obsah plíny. Ovšem na rozdíl od toho mého je jeho doprovázen smíchem… 

Oděvní stáj

Stále, a stále marně, se snažím přijít na to, který sadista zavedl do dětského šatníku punčocháče. Ve vzpomínkách pořád ještě nahmatám potupný pocit z dětství, kdy tenhle béžový kompaktní oděv s jedním proužkem vepředu a dvěma vzadu okupoval i můj život. Přiznám se, že jsem myslela, že démon je pryč, ale objevil se znovu. Tentokrát aby mě trýznil nikoli z pohledu oblékaného, ale oblékatele. Pokaždé, když se pokouším navléknout punčochovou nohavičku na strychninově ztuhlý dětský hnát, který místo aby spolupracoval a propnul se do špičky, volí pozici fajfky, toužím ten vynález zkázy rozkousat na malé konfety a nasněžit na hlavu jejich patrně již vetchého vynálezce.

Ovšem abych se nezaměřila jen na punčocháče. Mezi favorizované kusy oděvu v naší stáji patří i dětské palcové rukavice. Ačkoli ve chvílích nespokojenosti se dítě dovede propnout do luku, při jakémkoli pokusu o navlečení palčáků vypadá konzistence jeho rukou, jako kdyby mu Zlatoslav Lockhart odčaroval kosti. Čili je proces odívání asi podobně snadný, jako pokus nacpat silně nespolupracující ponravu do hadrového pytlíku. Která mimochodem v polovině procházky stejně vypadne ven...