Mráz, tma a děti

Společně proti mrazu

Takže, přátelé, beze srandy, teď vás všechny potřebuju k hromadné modlitbě za počasí! Zbývá 20 dní, to dáme! Co? No přece zastavíme mráz. Začíná nám totiž přituhovat a po tom, co jsem dnes od host mom dostala speciální vyhřívací pytlíčky do kapes (zalomíte plíšek a gel uvnitř začne na základě mně neznámí chemické reakce vydávat teplo), začínám mít podezření, že to tady dovede bejt hustý!

Tož se nám, kurňa, stmívá

Co se týče tmy, tak nelhali, je jí tady denně kopec. Každé ráno marně bojuji s přesvědčením, že mě budí o půlnoci, a když se v devět ráno začne milostivě rozednívat, vím, že zbývá asi šest hodin šedavě kalného světla, které se po třetí hodině nemilosrdně překlopí do tmy. Ale abych nekecala, včera jsme asi po třech týdnech spatřili na obloze slunce. Krása té záhadné třpytivé koule, která se vyšplhala asi dvacet čísel nad obzor, nás fascinovala celých pár hodin. Bylo to magické.

Fina doma neudržíš

V souvislosti s tmou je třeba zmínit, jak najednou začaly dávat smysl všechny ty reflexní pásky, přívěsky, vesty a pruhy, kterými se odění místňáků vyznačuje. Reflexní funkci mají psí vodítka i obojky, bundy, kalhoty, čepice, o dětských kombinézách nemluvě. Finové jsou totiž neskutečně aktivní. Je jim jedno, že venku je tma jak v jeskyni, fouká tam vítr (přiznejme, že v Jyvaskyle ne moc často) a prší či sněží. Oni jsou lidé lesa, lidé krajiny. Zatímco v Česku se za těchto povětrnostních podmínek mimo zdi domů nachází maximálně chudáci, co se snaží přemístit z autobusové zastávky do tepla domova, Finové nejsou venku náhodou. Nikoli. Vyráží na procházky se psy i nordic walkingovými holemi, běhají a jezdí na kole. Host mom tvrdí, že její národ chodí ven i v -30. Tak to doufám díky vaší modlitbě nezažiju.

Tužší slupka

V jednom vtipu o Finech se říká, že Fin s cizími lidmi nemluví, ale nahý do sauny s nimi půjde bez problémů. To docela přibližuje komplikovanou duši seveřanů. Mezi stížnosti cizinců patří třeba to, že místní si to raději vyšlápnou do šestého patra pěšky, než by s někým sdíleli výtah. Musím říct, že na té proslulé skandinávské uzavřenosti něco je. Zatímco spousta Čechů není na první kontakt řekněme přívětivá, skamarádit se s nimi nebývá problém. Finové jsou ochotní, příjemní (pokud s vámi tedy mluví), ale dostat se přes jejich tvrdou slupku k opravdovému jádru je vážně umění. Já za sebe mohu říct, že přes každotýdenní společné tréninky se mi to u spoluhráček nepovedlo. Pořád o nich vím prd a nemám je ani na Fejsbúku (jo, takhle vážný to je!).

Vtip o finštině, který si nemohu odpustit

Otázka: Za jak dlouho se naučím finsky?

Odpověď: To je různé. Někdo říká, že finsky se naučíte, až zamrzne peklo. Během vaší první zimy ve Finsku zjistíte, že zamrzlo, nicméně že vaše finština stále začíná u „moi“ (ahoj) a končí u „moi moi“ (tak ahoj).

Z deníčku au pair

Opakování je matka šílenství

Malý bobánek se učí mluvit! Řekla bych, že je to roztomilé, kdyby mě to nevhánělo dál a dál do náruče šílenství. Von totiž vopakuje. Všechno. Tisíckrát!! Mé jméno (které naštěstí nedokáže vyslovit správně) se při osmdesátém osmém zopakování mění v soubor nenáviděných písmen, přičemž každé nové opakování je jako hřebík zatlučený skrz lebku přímo do mozku. Nenata. Nenata! Nenata. NE-NA-TA! Mám chuť tlouct hlavou do zdi, jako to dítě, které ve známém vtipu chtělo slyšet pohádku. 

Opakování se samozřejmě neomezuje jen na moje jméno. Vůbec ne. Typickou situací, u které považuji za štěstí, že v domě nejsou střelné zbraně, je jídlo. Probíhá to zhruba takhle: dítě se vykulí z postýlky a prohlásí: „leipa (chleba)“. Reaguji na tento pokyn příslušným pohybem k chlebníku. Dítě usedá na svou židličku a netrpělivě opakuje: „leipa!“ Snažím se vyrvat chleba z igelitového pytlíku a dětský hlas mě neúprosně popohání „Nenata, leipa!“ Běžím k lednici pro máslo a „leipa“ znovu bičuje již poměrně napjaté ovzduší kuchyně. Plácnu chleba na stůl před dítě, ale oslavnému „leipa!“ se znovu nevyhneme. A teď si představte, když něco ohřívám v mikrovlnce!

Hlavou zeď neprorazíš, pokud nejsi dítě

Stojím si za názorem, že děti by se měly rodit s integrovanými helmičkami. To množství úderů, nárazů, šťouchanců či škrábanců, které míří právě na tuto část dětského těla, je fascinující. To se takhle skrček přidržuje televizní skříňky, dělá bompy bompy (asi finské citoslovce skákání) na polštáři z gauče a za chvíli dorazí do kuchyně s červenou přímkou na čele vyznačující místo, kde došlo k blízkému setkání s nábytkem. Nebo ho v lese na cestičce míjí běžící pes, nešťastně švihne ocasem a už abyste vysvětlovali sociálce, že sice má monokl, ale vy ho nebijete. Případně se rozjančí, pobíhá po domě, a když mu překvapivě podklouznou protiskluzové ponožky, prokousne si mléčnými zuby horní ret. 

Jen tak, tajně, mezi námi - k incidentu někdy dojde i bez přímého zavinění nezletilce. Například jedna naprosto neznámá au pair házela psovi tenisák s odrazem od země, nešťastné dítě stálo zrovinka v trajektorii a koupilo překvapivý úder přímo do obličeje. Takže si myslím, že by na té helmičce rozhodně neměla chybět obličejová mřížka!