První týden

Lesy a jezera

Jeden Honzův kolega řekl, že Finsko je ta nejhnusnější země, jakou kdy viděl. Prý ´jen samý lesy a jezera´. No, po čtyřhodinové jízdě autobusem do středu země s údajně deseti tisíci jezer mohu potvrdit, že lesy a jezera jsou tady poměrně dominantní. Mně osobně krajina nacucaná vodou vytékající z porostů jehličnanů natolik připomněla šumavské slatě, že jsem musela zamáčknout slzu.

Nezamykají!

Pomluvy, že obyvatelé některých zemí nezamykají své domy, se u Finů, alespoň těch mých, potvrdily hned první den. Pokud jsem si myslela, že mi bude slavnostně předán klíč od domu, který budu střežit jako oko v hlavě, pletla jsem se. Dům zůstává otevřen, protože „tu stejně není co ukrást“. Ohledně toho, že tento přístup tady funguje, mám vlastní teorii, která mi dovolila ústa otevřená údivem po pár dnech zavřít. V řídce obydleném Finsku jednoduše nejsou lidi, kteří by tu kradli! Když dopoledne procházím zcela opuštěným satelitem, ve kterém bydlíme, populační krize mi rozhodně nepřijde až tak aktuální.

Co je člověk schopen pochopit na opuštěném předměstí, to už doopravdy zavání slušnými lidmi v blízkém městě. Auta se tam totiž nezamykají také. Na ulici, před školou, školkou i barem. Schválně jsem si pro sebe udělala takový malý výzkum ne/zajištěnosti okolo stojících aut a nedělá to jen moje host mom (jak my au pair říkáme)! Když jsem se jí zeptala, jestli si v zaparkovaném voze mohu nechat svoji novou učebnici finštiny zapůjčenou z knihovny, řekla, že klidně, že ráno v autě zapomněla klíčky…

Edit: Musím poopravit svůj původní záměr: mnozí zamykají. Jde zřejmě o bezbřehou důvěru mojí host mom v lidskou slušnost, která drží náš dům nezamčen...

Renata řídí a řídí báječně

Co se týče řízení, dostala jsem se asi do ráje. V Česku můj přístup k přepravě dvoustopým vozidlem vedeným mou rukou obvykle zavání drobným stresem. To znamená, že většinou mám strachy tak zpocené ruce, že mi kloužou po volantu. Nuže, ve Finsku chybí nejen lidi, ale i auta! Místní hustota provozu odpovídá situaci v Praze zhruba ve tři hodiny ráno, navíc obvyklá rychlost je kolem čtyřiceti kilometrů v hodině, což přesně vyhovuje mému naturelu. Jasně, že na hlavním tahu do Jyvaskyly jsem to už rozpálila i na osmdesát! Co obzvláště oceňuji, je najíždění na rychlostní silnice. Když je nejbližší auto čtyři sta metrů za mnou, zvládnu výjezd z připojovacího pruhu i bez tepání žilky v hlavě.

Zhasněte lampiony

Něco divného se tu děje se světlem. Moje vnitřní hodiny nechtějí uznat, že je půl jedenácté v noci, když venku svítí slunce. Nemít na oknech žaluzie, nezamhouřím oko, neb za světla jsem chodila spát naposledy, když mi bylo jedenáct a ještě pod nátlakem. Moc nechápu, kdy si odpočinou ptáci, protože ti chudáci zpívají ještě uprostřed noci a ráno zase po pár hodinách startují další šichtu. Ano, největší bordel tu dělají ptáci. Já, děvče od Plzeňské, postrádám řev náklaďáků a dunění tramvají v zatáčce u pošty.

Teplé Finsko

Od prvního dne tady je mi vedro. Než jsem odjela, zodpovědně jsem prostudovala graf s teplotními minimy i maximy, ale to, co se tu děje, s ním nemá nic společného! Mám tři bundy, svetry, patery kalhoty plus jedny softshellové  a tlusté ponožky. Co nemám, jsou kraťasy, sukně a sandále, neb při cestě na sever, opakuji na sever, jsem nečekala, že teploměr na sluníčku ukáže čtyřicítku. Ukazuje ji už šestý den a pokaždé, když zvednu dítě, tak se ke mně přilepí. Bělostné Finy slunce velice láká, ale o tom, zda jim prospívá, by se daly vést spory. Rudé obličeje a záda se spálenými konturami je vidět všude vůkol. 

Téměř hovořím finsky

Ve svém studiu finštiny jsem se zaměřila jen na skutečně zásadní slova, která spolehlivě využiji. Vím proto, že mléko se řekne Maito (ano, každé ráno stojí na stole), lampa Lamppu (no, to by neudržel jen idiot), Ei je ne (co byste tak řekli, že je nejčastějším slovem rok a půl starého dítěte?) a Kato je podívej (občas se tím dá zastavit hrozící dětský hysterák). Jinak jsem chvíli věděla, jak se řekne nudle (momentálně dost aktuální), ale už je to pryč.

Z deníčku au pair (nevhodné pro citlivé povahy)

Ponožkové pravidlo

Hned záhy jsem přišla na to, že mít malé dítě znamená mít neustále nějaký kentus na ponožkách, nohách či bačkorách, prostě na tom, v čem se pohybujete v kuchyni.  A již po pár dnech jsem pochopila, že tento osud je zcela neodvratný a že našlápnout se dají vážně neskutečné věci. Myslím, že by mě nepřekvapilo, kdybych jednou našlápla mimozemšťana nebo trpaslíka. Pokud by mi výrazněji nebránili v pohybu, asi bych ani nepřibrzdila v běhu za dítětem kolem stolu.

Vyzvi nudli na souboj 

 Není nic horšího než nudle. A to mohu odpřisáhnout na indiánském pohřebišti.  Vzhledem k tomu, že S hned v době mého příjezdu disponoval nudlemi, jak provazy (provazy, kterými by se dal zajmout menší plejtvák nebo větší slon), které si nechtěl nechat utřít, měla jsem ke studiu své reakce na tento produkt dostatečný prostor. Nedělají mi dobře. A když dítko v autě dostalo hysterický záchvat a žluté sople lítaly vzduchem, že mě zachránila jen opěrka přední sedačky, za kterou jsem se skryla, ptala jsem se sama sebe, co tady proboha dělám.

Los plínos

Stalo se to v parku, kde S vesele pobíhal a sbíral šišky. Najednou se na pár vteřin zastavil a v jeho očích se objevil podivně rozmlžený výraz. Prosila jsem plínkového boha, ať to není pravda, ale bylo tam. Až na zádech.

Nesnáším loučení

Kdo si nikdy nevyzkoušel, jaké to je, loučit se na půl roku, nedovede si to představit.  Krk se vám sešněruje tak, že polknutí je otázka hrubé síly, všichni vám volají a říkají věci, při kterých chcete nahlas vzlykat a to, že se nepřivážete k nejbližšímu stromu a vrčením nezaháníte kohokoliv, kdo by vás chtěl odvézt na letiště, je jen hluboce vštípenou výchovou. No a když vám před posledním stanovištěm předletové kontroly partner předá plyšového psa s prstenem na krku a po deseti letech vás požádá o ruku, je to scéna jak z Hollywoodu. Jediným rozdílem budiž to, že filmové představitelky šťastně požádaných žen z nějakého neznámého důvodu vypadají i při breku půvabně. To můj vzhled vyvolal soucitné dotazy hned dvou pracovnic pasové kontroly (kam až jedete? Do Finskááááá.. A na jak dlouho? Na půl rokůůůů... To uteče, nebojte se!).

Při vzlétnutí jsem hleděla na mizející Prahu (tedy předpokládám, že ten shluk světel byl Praha) a využívala panujícího šera k dalšímu ronění krokodýlích slz. Když rozsvítili, byla jsem v cajku. Veškeré pokusy o konverzaci vedle sedícího mladého Fina jsem zmrazila nekompromisním leskem zirkonu na mém zásnubním prstenu a pak už jen čekala, až éterické letušky roznesou svačinu. No, neříkám, že jsem hlášení v angličtině rozuměla všechno, ale slůvka „lassagne“ a „accept VISA“  mi zkazily radost. Žaludek mi hrál prostestsong až do přistání. A tak jsem svoji finskou misi začala hladová.