Kdo si nikdy nevyzkoušel, jaké to je, loučit se na půl roku, nedovede si to představit. Krk se vám sešněruje tak, že polknutí je otázka hrubé síly, všichni vám volají a říkají věci, při kterých chcete nahlas vzlykat a to, že se nepřivážete k nejbližšímu stromu a vrčením nezaháníte kohokoliv, kdo by vás chtěl odvézt na letiště, je jen hluboce vštípenou výchovou. No a když vám před posledním stanovištěm předletové kontroly partner předá plyšového psa s prstenem na krku a po deseti letech vás požádá o ruku, je to scéna jak z Hollywoodu. Jediným rozdílem budiž to, že filmové představitelky šťastně požádaných žen z nějakého neznámého důvodu vypadají i při breku půvabně. To můj vzhled vyvolal soucitné dotazy hned dvou pracovnic pasové kontroly (kam až jedete? Do Finskááááá.. A na jak dlouho? Na půl rokůůůů... To uteče, nebojte se!).
Při vzlétnutí jsem hleděla na mizející Prahu (tedy
předpokládám, že ten shluk světel byl Praha) a využívala panujícího šera
k dalšímu ronění krokodýlích slz. Když rozsvítili, byla jsem v cajku.
Veškeré pokusy o konverzaci vedle sedícího mladého Fina jsem zmrazila
nekompromisním leskem zirkonu na mém zásnubním prstenu a pak už jen čekala, až
éterické letušky roznesou svačinu. No, neříkám, že jsem hlášení
v angličtině rozuměla všechno, ale slůvka „lassagne“ a „accept VISA“ mi zkazily radost. Žaludek mi hrál
prostestsong až do přistání. A tak jsem svoji finskou misi začala hladová.
Žádné komentáře:
Okomentovat