Otázky
Člověk si to neuvědomí, ale ta tendence klást ve stejných
situacích stejné otázky je prostě nepřekonatelná. Při tom, jak tu stále
potkávám nové lidi a vedu stále ty stejné rozhovory, toužím pokaždé po velkém
razítku, kterým bych si následující odpovědi předem bouchla na čelo:
- Z České republiky, z Prahy
- Au pair
- Dvě děti
- 2 a 8 let
- Ano, rodina je moc fajn
- 6 měsíců
- (pokud se bavím s Finem) ano, ve Finsku se mi moc líbí
Nejhorší je, že když zpytuji svědomí, musím říct, že i já sleduji
při rozhovoru s cizinci úplně ten stejný plán! Je to logické, na co jiného
se taky ptát, když o sobě víme prd. Ale to razítko, to by se mi tak hodilo…
No a nakonec vyhlašuji za královskou otázku následující
dotaz:
„A co Honza, jak se mu stejská?“
V těchto případech váhám, co bych tak měla říct.
Rozpažit ruce a ukázat:
stýská se mu přibližně takhle --------------------------------.
Nebo snad takhle -------------------------------------------------------?
Tam, kde bydlí Santa Claus
Tak jsem minulý týden potkala Finku pocházející z vesnice,
ve které bydlí Santa Claus. Asi nikoho nepřekvapí, že její rodiče chovají soby.
Co mě ovšem na chvíli uzemnilo, bylo její prohlášení, že spí i v zimě s otevřeným
oknem. Rodiče, ne sobi. Prý aby měli dostatek čerstvého vzduchu.
Jinak
Laponsko, kde se ona víska nachází, je nejseverovatější finský sever, kde dva měsíce v roce
panuje tma tmoucí a v létě tam žerou komáři takovým stylem, že ven se bez
repelentu můžete odvážit pouze ve chvíli, kdy slunce nejvíc žhne.To zní jako lokalita snů.
Ještě zpátky k Santovi – prameny se ohledně jeho domova
rozcházejí, protože někteří tvrdí, že otec Vánoc bydlí na Severním pólu, nikoli
v laponském Korvatunturi. No, Claus ví…
Viva la emancipace… anebo ne?
Není těžké zjistit, že Finsko bylo první evropskou zemí,
která k volebním urnám připustila též něžné pohlaví (v roce 1906) a ten
náskok v přístupu k rovnoprávnosti je tu znát na každém kroku. Ze stereotypního
modelu dělení prací na mužské a ženské Finové jaksi vybředli. V pořadech pro
děti nepřekvapí tatínek myjící nádobí, hlavní postavou reklamy na koupelnový čisticí
prostředek je pořádkumilovný muž a hlavně v „reálných“ rodinách pánové tvorstva
fungují v domácnosti na 100 % a to včetně pečení, jak jsem na vlastní oči
viděla.
K aktivnímu přístupu k rodinným záležitostem své
občany víc než štědře motivuje vláda – muž, který na rodičovské dovolené stráví
alespoň pět měsíců, prý obdrží jeden a půlnásobek svého platu, což je stimul,
který věřím, že by rodinným rozvržením zamíchal i v Česku.
Emancipaci velice jasně uvidíte i na silnici – schválně, kdo
v Česku převážně řídí, když se v autě přepravuje muž a žena? V Zemi
tisíců jezer ta převaha mužů svírajících volant chybí. A za své hovoří i
ženy-motorkářky. To, že si to s vlajícími blonďatými ohony frčí na
skútrech, není zas až tak překvapující, ale na kroskách?
A jaká je odvrácená strana mince? Možná, že Finsko je
obrázkem toho, jak to může vypadat, když to s genderovou politikou trochu
přešvihnete. Pánové jako by tu přišli o to hlavní – o koule. A tím nemyslím
fyzickou výbavu, protože podle počtu dětí náležejících do téměř každé rodiny je
jejich rozmnožovací ústrojí v pořádku. Nicméně se zdá, že vedoucí úlohu tu
převzaly ženy, aby muže zatlačily do role trpných vykonavatelů rozkazů, kterých
si ovšem pro jejich pasivitu nedokážou vážit.
Co se mladých Finů týče, tak ti k tomu, aby ženu
oslovili, potřebují tak dvě promile. Bez téhle berličky stěží dokážou
promluvit, natož vyvinout nějakou akci. Ovšem kde pánbůh klukům na aktivitě
ubral, tam holkám přihodil, takže agresivita Finek je pověstná. Žena si vybírá,
muž je sbalen. A asi je rád. Srážka holky z „klasických“ evropských zemí se
skandinávskou klučičí mentalitou může být poměrně bolestná, protože tam, kde
ona čeká pozvání na rande, on čeká třikrát tolik. A pokud dáma nezkousne, že
tady bude muset navrhovat, plánovat a přemlouvat ona s tím, že Fin
pravděpodobně po každém návrhu nebude týden online, aby si to asi někde v lese
rozmyslel, tam jí finská partnerská pšénka nepokvete.
Kamarádka z Polska, která si bude Fina brát, mi jejich
námluvy vylíčila následujícím způsobem: potkali se ve škole a on svoji
náklonost projevoval tím, že ji půl roku sledoval. Následoval ji kamkoli šla. Do
menzy, do knihovny… Ovšem když na něj promluvila, zrudnul a začal zírat na
svoje boty, neschopen slova. Naštěstí pro jejich lásku se mladík za pouhý
půlrok rozhovořil a jejich příběh končí šťastně - cestou k oltáři.
Žádné komentáře:
Okomentovat