Finská rally, policie, hračky a škola

Finská rally

Co si budeme povídat, byla to velká sláva. Obvykle spící Růža Jyvaskyla se nečekaně probudila a jejími ulicemi jako krev v žilách proudili rozjaření fanoušci s rally pasy pohupujícími se na hrudi. Pouliční prodejci rozbili své stánky se suvenýry a pod plátěnými přístřešky se objevily obří pánve, na nichž se škvířily pokrmy z masa, zeleniny a ryb. Město, které si během této čtyřdenní akce údajně přijde na 9 milionů eur, tepalo životem, alkoholem a zasvěcení dí, že i prostitucí.

Silné motory jsme se vydali shlédnout naživo spolu s mojí host mom a starším z dětí. Zalesněný kopec v centru města, který v klidnějších dobách slouží jako park s rozhlednou, byl obehnán vysokým plotem a každý, kdo chtěl zblízka dostat kamínkem vymrštěným kolem některého z WRC automobilů, musel zaplatit krásných 20 eur. 

Uvnitř moderátoři freneticky vykřikovali jméno Sebastiana Ogiera a davy se tísnily mezi stromy kolem šotolinové trati vinoucí se prudce vzhůru. Řičení nekompromisních motorů, nadšené výkřiky i pískání diváků a hřmění vrtulníku sledujícího dráhu každého ze závodních vozů nad korunami jehličnanů jsem si užívala až do chvíle, kdy moje host mom našla mládě ježka. Vyděšené ježčátko, kolem kterého dusaly stovky a stovky rozvášněných diváků ve snaze urvat co nejlepší místo, změnilo kompletně náš program. Místo sledování strhující rychlosti a řezání zatáček jsme nosily větve ve snaze postavit jakýsi ochranný val, který zabrání rozšmelcování malého savce pravděpodobně finskou nohou. Cítila jsem se trochu dotčená, když se jedna paní otázala, jestli si stavíme chatu. No, nebudu to protahovat, zbylých deset jízd jsme jako dva švihlí bodyguardi strávily u hromady vegetace a pak šly domů. 

Jste pod dozorem, vážení!

Malý parčík s kostelíkem z červených cihel je oblíbená lokalita, kam mladí Finové i zahraniční studenti chodívají posedět a dosyta popít. Za sobotního večera a probíhající rally slávy se zde sešlo snad celé město, a tak bylo místo pod drobnohledem státní policie. Ta nejen, že prostor objížděla obřím služebním vozem, ale po setmění do davu v patnáctiminutových intervalech naplno pouštěla silné reflektory. Takže pokud jste zrovna čůrali na zeď kostela, bodali do někoho nožem anebo byli moc opilí, příslušníci o tom věděli. Nevím proč, ale celou dobu se mi na mysl tlačily obrazy z filmů s vězeňskou tematikou, kde světelné paprsky šlehají přes oplocený dvůr, aby ani myš neproklouzla a dvakrát jsem si zkontrolovala chodidla, jestli s přáteli náhodou neneseme prsten do sopky a cestu nám nekomplikuje pátravé Sauronovo oko.

Mimochodem, účel tohohle dozoru je prý ten, že když policie zpozoruje příliš opilého jedince, má za úkol jej z davu vylosovat a převézt na záchytku. Tomu říkám aktivní přístup.

Dosah

Když už jsme u té policie – vláda prý nedávno provedla škrty v rozpočtu, takže bylo nutno snížit stavy strážců zákona. To vedlo k tomu, že se zvýšila dojezdová vzdálenost policejních jednotek na - a teď se bavte - 150 kilometrů! Samozřejmě, že spousta finských domů je roztahaná po odlehlých samotách uprostřed lesů, takže se situace nedá srovnávat s 10 miliony Čechů nasáčkovaných na ploše velikosti pětníku, ale stejně. Koluje také historka, že jakýsi vynalézavý Fin, který někde popíjel, zavolal na polici s dotazem, kde se právě nachází hlídka, že má malý problém. Bylo mu sděleno, že nejbližší vůz koná službu 50 kilometrů daleko, takže zdvořile poděkoval, že situace není natolik naléhavá, bez obav sedl do vozu a odjel domů.

Z deníčku au pair

Hračky

Hračky se dají dělit na ty pasivní, které vás motivují pouze svou prostou přítomností, když na ně šlápnete (taková kostka lega vám akupunkturní bod na chodidle stlačí způsobem, že vystřelíte z kalhot) a ty hrající, na něž by měl podle mého existovat zákon (něco na úrovni ochrany státu). Co se těch druhých týče, tak musím říct, že každodenní dávka plechového bučení a kdákání mi karmicky určitě neprospěla. V mých představách výrobci těchto zařízení opravdu nekončí pěkně, dá se říct, že ubučení k smrti je jeden z nejmírnějších scénářů.

 Což samozřejmě není případ autíček a tabulí hrajících celé melodie. Vždyť proč si dobrý song nepřehrát víckrát, že? Takový Old McDonald farmu měl, ijá, ijá, jou, se dá poslouchat v podstatě nepřetržitě.

Pojď mi, školo!

Krásné je, že děti, kterým škola skončila už prvního června, se do této budovy plné slastí opět navrátily již tento týden. To pro mě znamená mocné oslavy, protože vzdělávací ústav ze mne odejme výraznou část péče o starší ratolest, které jsem si v posledních dnech užila až dost.

Přineslo mi to jeden zásadní poznatek – tak, jako si nevybíráme příbuzné, nevybíráme si ani přátele svých dětí. V se prostě nemůže bavit s tím milým kloučkem odvedle, který nejen, že zvládá pozdravit, mluvit a usmívat se, ale navíc má ještě štěně. Nemůže. Místo toho vodí domů asociální dítě, které má ve zvyku se bez zvonění či klepání vplížit dovnitř a usilovně předstírat, že tam prostě nejsem. Na přímou konfrontaci odpovídá uhýbáním očima, nabídnutou sklenici džusu obchází jako morový kotlík a co je nejhorší – popotahuje. Ale jak! Tahá soply zpátky do nosu takovým způsobem, že bych mohla z fleku stát modelem pro Munkův obraz Výkřik, když ho slyším!