O dětském výcviku

A znovu ta ochota …

Vstřícnost a ochota Finů mě pořád nepřestala okouzlovat. Bojím se zvyknout si na to, že zeptat se v supermarketu náhodných kolemjdoucích, kde najdu tvaroh, je potěšení. Jako alarmující vnímám, že už jsem se skoro přestala poníženě omlouvat, kdykoli při placení nepatrné částky v hospodě nebo obchodě vytáhnu padesátieurovku. Trénink z Česka posilující odolnost vůči otráveným obličejům s očními bulvami vyvrácenými do vnitřku lebky zde nenachází uplatnění. A minulý týden mě dostala slečna, která vida, že stojím na ulici a poměrně zamyšleně si prohlížím okolní baráky (nemohla jsem najít jednu kavárnu), okamžitě přistoupila a zeptala se mě, jestli potřebuju poradit. Český člověk by se rozplakal a objal ji.

Což mi připomíná, že už jsem se s podobně nezištnou nabídkou pomoci setkala i na mnohem neobvyklejším místě. A to sice na cestě uprostřed lesa, kde jsem při návratu z nefalšované lesní open air techno party čekala na své společníky. Tři procházející mladíci se u mě zastavili, ne aby se zeptali, zda neprodávám drogy (což jsem samozřejmě prodávala), ale jestli nepotřebuju pomoc…  

Bezpečí

O tom, že tady společnost funguje tak nějak na jiném principu, svědčí i bezpečí, jemuž jsou místní obyvatelé vystaveni. Nikoho nezaráží, že v opuštěné šatně s dveřmi dokořán zůstanou všechny věci, zatímco se ve vzdálené hale trénuje. Spoluhráčky bez obav nechají mobil v autě na parkovišti, aniž by jim v hlavě bušila obří výstražná cedule AUTO NENÍ TREZOR, kterou mám na mozku vytlačenou já. O to víc si užívám šanci nosit peněženku bez obav v nejsvrchnější kapse a nemyslet na ni ani v davu, což je luxus, který budu v Praze hořce postrádat. Cítit se absolutně v bezpečí je tak neskutečná svoboda, že mě nepřestává mrzet, jak moc je to pro českou společnost nereálná cesta.

(Varování: podle některých cizinců probíhají první dva roky ve Finsku pro imigranty v duchu líbánek, kdy se všechno jeví jako ideální, krásné a dokonalé. Drsná realita nastoupí později!)

Z deníčku au pair

Toaletní důvěrnosti

Je krásně vidět, jak vám dítko před očima roste, zlepšuje se a učí novým věcem. Třeba S se za ty čtyři měsíce vytáhl natolik, že náhle dosáhne na kliky u dveří. Za méně šťastný moment tohoto období radosti považuji, že si pro demonstraci svých nově osvojených dovedností vybral chvíli, kterou člověk obvykle považuje za přísně privátní. No, aspoň vím, že pokud nestojím o výhled do obýváku během výkonu, mám si zamykat.

Na prahu kriminálu

To tak oplachuju nádobí u dřezu, když v tom koutkem oka zahlédnu něco velkého, letícího z dětské židličky přímo k zemi. Dítě využilo gravitaci a pokusilo se hlavou rozbít dlaždičky! V hrozivých vteřinách ticha nasál malý tvor do plic neskutečné množství vzduchu, aby je záhy vyrazil v nekonečných kaskádách křiku, které jsem se rozhodla přijmout jako důkaz, že žije. Výsledkem byl naštěstí pouze asi patnáctiminutový brekot a boule jak zeměkoule, nicméně to trochu otřáslo mou nezlomnou důvěrou v dětskou nerozbitnost a potvrdilo to myšlenku, která do té doby přežívala zasutá někde hluboko ve vědomí: jsem na prahu kriminálu každý den…

Jako pes, ale vopravdu

Jakožto milovník psů jsem nemohla přehlédnout identičnost některých situací, které se vyskytují v žití s dětmi a psi. Uvádím pouze několik příkladů:

+ Když si hrajete s míčkem, neustále vám ho bere a chce o něj zápolit

+ Pokud si začnete všímat jiného dítěte/psa, ihned se vám sápe na klín a konkurenta odhání

+ Jakmile něco jíte, upřeně pozoruje vaše žvýkání a chce taky
+ Jí ze země 

+ Prdí naprosto bezskrupulózně

+ Občas dost smrdí

+ Musíte hlídat, aby venku nesnědl něco nechutného

+ Slintá a všechno bere do pusy

+ Když si sednete na zem, chce na klín

+ Miluje procházky

+ Když jí chleba, neskutečně drobí

+ Musíte po něm neustále uklízet

+ Jakmile odejdete do jiné místnosti, do dvou minut vás hledá

Musím bohužel přiznat, že my máme trochu problémy s přivoláním, proto jsem se pokusila aplikovat některé rady z příručky pro výchovu psů. Úspěch proměnlivý. Zde jsou zmíněné triky:

+ Chcete ho převléknout, ale on schválně běží na druhou stranu a chce se honit po pokoji? Zajděte do nejbližší místnosti a začněte šustit pytlíkem případně otevírat dveře skříněk – do dvou minut přiběhne za vámi.

+ Venku na procházce odmítá přijít na zavolání? Začněte odcházet opačným směrem, a pokud máte, ňuňejte druhého psa/dítě a nahlas ho oslovujte jménem.