Zaslíbený ostrov
V severozápadním cípu města Jyvaskyla, na jezeře Tuomiojarvi,
leží ostrov Lehtisaari, výletníkům zaslíbený. Nevelký kousek pevniny s tradičním
dřevěným domem stíněným korunami vzrostlých jehličnanů odkázali bohatí manželé církevnímu spolku. Ovšem za jedné podmínky – ostrov bude sloužit
veřejnému blahu. A tak se také stalo. Od těch dob každou celou hodinu míří z nenápadného
mola na břehu bytelná pramice poháněná mocnými záběry pádel ztepilého kormidelníka
či kormidelnice, která na své palubě uveze až dvanáct výletníků s veškerým
jejich vybavením. Tato rychlá a dobrodružná doprava z a na pevninu ovšem není vše, co ostrov svým
návštěvníkům zdarma poskytuje. Tři grily v plné pohotovosti (zásobené
kůrou a naštípaným dřívím) jsou připraveny pro grilovací orgie a oheň v kamínkách
dřevěné sauny celý den nevyhasíná, aby teplotu uvnitř vytáhl na 90 i 100 stupňů Celsia.
Další atrakcí je projížďka na pramici či kanoi, které vám obsluha ostrova –
jen proti podpisu do jakési evidenční knihy – na hodinu zapůjčí. Početným
skupinám mladých, starých i dětí jsou k dispozici také převlékárny (ty ve
Finsku najdete u každé sebemenší pláže – asi abyste ostatní nefotili bílým
zadkem) a toalety. Tento ráj na zemi je strážen hrstkou nařízení, které vám
připomenou, že jste na půdě boží. Takže žádný alkohol a žádné cigarety,
přátelé!
Jelikož momentálně zažíváme nádherné finské léto plné
slunečního jasu a světla, které takřka neustává, je ostrůvek doslova obležen
koupání chtivými výletníky. Na slunci sice teploty atakují hranici 30 stupňů,
ovšem správný Fin nezanedbá příležitost k saunění nikdy! Takže každé
koupání startuje tím, že se nasáčkujete do sauny (tentokrát v plavkách,
přeci jen jste na křesťanské hlíně), tam se (v mém případě) snažíte
přežít žhnoucí lávu tekoucí do vašeho krku a když už myslíte, že to s vámi
šlehne, vydáte se na molo a spustíte své tělo do kapaliny. Osvěžující, velmi
osvěžující!
Když už jsme u té jízdy pramicí a na kanoi – každý vodák,
který se ve Finsku vydá brázdit vodní hladinu, je povinen, opakuji povinen, nosit
záchrannou vestu. Takže pokud vás ruka zákona spatří, jak si to drandíte
nezabezpečeni, může se docela klidně stát, že zaplatíte pokutu!
Z deníčku au pair
Je ze mě cuchta
Brázdím s kočárem satelit oděná do trička, do kterého
si dítě otřelo banán a ovesnou kaši a džínsů obalených psími chlupy. A je mi
to jedno! Veškerou energii jsem spotřebovala na oblečení dítěte válejícího se
po pohovce, navléknutí debilně miniaturních ponožek a bot, nacpání nezletilce
do kočáru a sbalení plíny a šesti druhů aut. Také jím čokoládu. Hodně čokolády,
protože mám pocit, že si každičký kousek téhle kalorické pumy stokrát
zasloužím. Začíná to do sebe zapadat, ty puzzle ze života matky na mateřské.
Jak jsme měli štěňátko
Přátelé, nemyslím si, že byste byli tak slabomyslní, ale pro
jistotu: nikdy, ale opravdu nikdy si nepořizujte štěně, když máte malé dítě.
Tedy pokud nechcete každý večer počítat, kolik šedivých vlasů a lysin po
vlasech vytrhaných vám přibylo. Vím to, protože naše domácnost byla na týden
oživena pětiměsíčním štěnětem středního pudla. Nedovedete (nebo možná
dovedete?) si představit, co za úkol je rozdělit mezi dvě děti a psa míče, když
si samozřejmě všichni chtějí hrát ve stejnou chvíli s tím samým a jediným
balonem! Do toho šílené štěně pravidelně žvýká dětské končetiny svými
jehličkovitými zuby, pročež děti řvou jak v amoku, pes si myslí, že křičí
nadšením a skáče a žvýká je ještě intenzivněji.
Groteska
Venku svítí slunce. Rozhodnu se, že pes i dítě zaslouží
trochu čerstvého vzduchu. Běhají po zahradě, hrají si, idyla. Pes zmizí. Konec
idyly. Řvu. Pes se nevrací. Běžím před dům. Najdu psa, jak tlačí olbřímí lejno
přímo před vstupem do sousedova baráku. Běžím zpátky k našemu domu pro
lopatu. Zatím, co se snažím nabrat hovno, pes mizí v dálce. Vidím, jak se
dítě rozbíhá opačným směrem po silnici. Řve, protože ho pálí asfalt do
chodidel. Řvu na psa. Řvu na dítě. Nikdo z nich nereaguje, jen dítě běží
pomaleji (kvůli rozpálenému asfaltu), tak se mi ho podaří chytit. Nesu ho domů,
řve. Zavřu ho v domě a běžím hledat psa. Řvu jeho jméno a české nadávky.
Pes nikde. Vzdávám a jdu domů. Šťastný pes přibíhá po deseti minutách. Všechny
zavírám doma. NIKDO nepůjde ven, i kdyby se to slunce na obloze mělo usmát!
Sdílení
Je smutné, jak moc s vámi chce malé dítě všechno
sdílet. Za můj pobyt zde došlo v tomto směru už k několika incidentům,
které trochu narušily mou psychickou rovnováhu. Poprvé mi S donesl něco,
co velmi silně připomínalo výdobytek z nosu. Podruhé to byl chuchvalec
vlasů, který našel ve sprchovém koutě. (A tady je třeba poznamenat, že jestli
je mi z něčeho šoufl, jsou to vlasy, které opustily hlavu. Klidně hlavu
Orlanda Blooma, klidně před minutou, ale jak nevězí v pokožce, mám chuť
křičet a pálit kadidlo.) No a vrcholným číslem bylo, když malý blonďák přiběhl
s extatickým křikem „kakka, KAKKA!“, na prstě něco, co bylo před chvílí
v plíně. Bomba.
Na cesty se pojistěte
Než jsem do Finska jela, váhala jsem nad zdravotním
připojištěním. Říkala jsem si – co by se mi tak při hlídání dětí mohlo stát? Nuže,
nyní již chápu, že jde v podstatě o rizikové zaměstnání, které v případě,
že ztratíte ostražitost, zavání nějakou škodou na těle. To si tak v klidu sedíte,
najednou dítě přiběhne a širokým obloukem vás přetáhne šípem z kuše („Kuše?
Kdo jí to dal?? Kdo by, Ježíšek.“). Nebo přijede s odstrkovadlem v podobě žertovného
oslíka a když neuskočíte, přejede vám nohy. Případně přinese míč a hodí vám ho z 30 centimetrů
do břicha. To, že vás kráká za vlasy a škrábe nehty, je vlastně už jen bonusový
materiál.
Žádné komentáře:
Okomentovat