Finská kuchyně, konfirmace, počasí a dětské radovánky

Finská kuchyně

Je třeba si přiznat, že finská kuchyně není nic, co by chtělo chránit UNESCO, či co by mohli místní divoce oslavovat. Řeknu to takhle: já jsem, co se kuchařského umění týče, na škále s Jamie Oliverem jako nejvyšší příčkou někde těsně nad školní jídelnou. A stejně jsem tu za kulinářskou hvězdu! Když člověk pokrm ochutí i něčím jiným, než jen pepřem a solí, má prostě strávníky v kapse, takhle je to jednoduché.

Za ubohý stav své národní kuchyně Finové dá se říct nemohou – když si představíte ty vymrzlé lesy a nacucanou půdu, nepřekvapí vás, že před vymožeností globalizace tady jedli převážně brambory a mrkev. Ovšem některé místní pokrmy neomluví ani nevlídné podnebí. Doufám, že jsem se přeslechla, když mi na rodinné oslavě nabízeli dort (jakože smetanový) s rybou uvnitř. Nebo se tu dá koupit podivné slané pečivo plněné jakousi kaší z rýže a brambor. A poryč je kapitola úplně sama pro sebe! Pokud někdo neví, o co se jedná, tak to takhle vezmete ovesné vločky, rozvaříte je ve vodě a tuto kaši bez chuti a zápachu vydáváte za snídani. Nebohé finské děti to tady snídají každé ráno. Bez protestů, ony nevědí…

Edit: pečivu plněnému kaší z brambor a rýže jsem postupně přišla na chuť! Namazané máslem a obložené sýrem je překvapivě dobré. Takže šlo jen o chybu v postupu konzumace.

Skandální je, že tu mají hnusné dokonce i párky. Vypadá to, že ani ti chemici v laboratoři neumějí namíchat chuť pořádné uzeniny!

Trocha proměnlivosti

Ráno vstanete, za oknem stromy ohnuté větrem do oblouku, kterým bouře rve listí, na teploměru 10 stupňů. Během toho, než si uvaříte kafe, se po obloze kutálí slunce vypečené jako koblížek, vysouší mokré chodníky, vytáhne teploměr na 18 stupňů a zve vás ven. Než se obléknete a podaří se vám vzpouzejícímu dítěti zavázat tkaničky a narvat čepici, venku opět slejvák. Po tom, co dítě svléknete, déšť ustane, slunce vykoukne za mraky a rázem je 19 stupňů. Dojedete na dětské hřiště a začne mžít. To znamená, že prší ze strany i zespoda. Dítě nechce opustit skluzavku. Zároveň řve, protože se mu mokrý štěrk lepí na ruce. Začínají padat veliké kapky. Běžíte domů, zatím co protivítr ohýbá stromy k zemi…

Konfirmace

Věřící patnáctiletí mládežníci prochází ve Finsku důležitým mezníkem, konfirmací. Po absolvování týdenního tábora s jakýmsi náboženským kurzem je čeká slavnostní mše v kostele, které se kromě celé rodiny účastní také kmotry či kmotři mladých oveček. Hodinu a půl dlouhý obřad je prošpikován spoustou vstávání a sedání, které má zřejmě zabránit přítomným upadnout do hlubšího spánku. Mladí lidé nesou v průvodu kříž a svíce, poté klekají před oltářem, kde se za ně (v tomto případě) paní kněz pomodlí, vyslechnou kázání, dostanou konfirmační diplom a mohou poprvé absolvovat svaté přijímání. (Já měla po těch skoro dvou hodinách takový hlad, že jsem jim záviděla i tu hostii.) Poté obdrží od rodiny spoustu květin a darů a následuje party, na kterou se sjede široké příbuzenstvo.

Z deníčku au pair 

Utrpení staršího

Život fakt není lehký, když je vám sedm a máte rok a půl starého bratra. Bratra, který se na televizi dívá tak, že stojí přímo před aparátem, zaclání a v rozhodujícím momentu přepíná programy, takže půlku věcí nevidíte a z pohádky máte prd. Bratra, který musí, ale musí mít všechno, s čím si zrovna hrajete vy. A vy mu to musíte dát, protože „je malinkej“. Bratra, který vám dlouhými táhlými slinty oslintá láhev s pitím na fotbal, ačkoli jste mu to zakázali. Bratra, který vstává v šest ráno a cpe vám do obličeje plyšáka, zatím co řve „koira (pes)“. Bratra, který vám, když znaveni po jeho ranním představení usnete na gauči, skáče po hlavě a ďábelsky se u toho směje…

 Myslím, že na tom, že v dřívějších dobách dědili nejstarší potomci vše, něco bylo. A stejně jim rodiče ještě dlužili.

Šťastné chvilky plné her

Před svojí kariérou au pair jsem nevěděla, jak to vlastně vypadá, když si s vámi hraje ještě ne dvouleté dítě.  Pro ty, co tento gejzír radosti ještě nezažili, to probíhá zhruba takhle: využívaje nehty jako cepíny vám nezletilý šplhá po zádech, hlavě i kolenou, vráží prsty do očí, smrtonosně špičatá kolena do břicha a do toho vás skrápí provazci slin nadšení. Neopakovatelné. Vlastně kecám, opakuje se to stále dokola.