Komáři
Mezi pár zažitých představ, které tak Čech o Finsku obvykle
má a které se ukázaly jako pravdivé, rozhodně patří přítomnost komárů. Ty
nenažrané bestie člověka žerou neustále a nějakým omezováním aktivity na noční
hodiny se netrápí. Stačí dva stromy u sebe, už to mají za les, a jak vkročíte
do jeho stínu, můžete se spolehnout, že se vám v uších rozezní ona
nezaměnitelná píseň komářího hladu. Maminka mě pro podobné případy vybavila
údajně smrtonosným repelentem zakoupeným pro výlet do Norska. Nevím, zda jsou finští
krvesajové odolnější, nebo jde o klasickou podvodnou reklamu, ale musím
konstatovat, že jim ochranný film z aplikovaného prostředku vadí asi jako
nudistovi nahota. Možná ho dokonce vítají jako novou příchuť člověčiny! Při nedávném
průchodu křovinatým úsekem lesa během Honzovy návštěvy jsme přes výkřiky, zběsilé
údery a úprk inkasovali každý nejméně osm štípanců a být pomalejší, myslím, že
tam zůstala ležet vysátá těla a hromádka nacpaných, spokojených komářic – jen si
po jídle zapálit cigaretu.
Aby toho nebylo málo, k hodům na lidech se
v blízkosti jezer přidávají ještě drsnější paraziti – ovádi. Při koupání nás s Honzou jejich soustavné útoky dokázaly psychicky nalomit do té míry, že
pouhá kapka nevinně stékající po noze nebo zádech vyvolala hysterické plácání a
tanec plný divokých trhavých pohybů, což trochu narušovalo jinak nefalšovanou
prázdninovou pohodu. Ovšem naučili jsme si navzájem krýt záda, což se nám může
do budoucna hodit. Zejména pro manželství.
SUP boarding
Znáte ten „jakobysurf“, na kterém se spanilí, ztepilí mladí
lidé ve stoje prohánějí po vodní hladině, pohánějíce sebe a svou ultralehkou
bárku dlouhým pádlem? Jako Jack a Rose na přídi Titaniku, jako dva vydrýskové, pelikáni
nebo potápky rozběhli jsme se s Honzou po hladině jezera, jen co jsme každý
zaplatili 16 euro. V očích se nám zrcadlily mraky a nekonečně modrá obloha
a mně až uprostřed vodní plochy došlo, že po nás nikdo nechtěl ani jediný
doklad či potvrzení jména, které jsme uvedli při rezervaci… (takže mám doma
nový SUP board…vtip).
SUP board vyžaduje trochu cviku a rovnováhy a občas se
stává, že do vás váš partner ždíchne pádlem, takže se zřítíte do vody, a pak
tvrdí, že jste ztratili balanc sami od sebe. Ale pravdou zůstává, že jde o
naprosto dokonalý sport pro horké finské léto, které vyhřálo všech tisíc jezer
na naprosto báječnou teplotu.
Výjezd záchranné složky
To si tak s Honzou ráno ležíme v posteli, koukáme
na film a přes dveře posloucháme, jak se rodina sbírá k odjezdu. Následuje
nevinné klapnutí a rázem je naše poklidné lenošení narušeno divokým vpádem vyděšené matky – věnovat se něčemu jinému, než odpočinku, mohlo jít o škaredé
faux pas, neboť prodleva mezi zabušením na dveře, vstupem dovnitř a rabováním ve
vestavěné skříni v mém pokoji čítala asi pikovteřinu. Ale vraťme se
k příčině celého incidentu. Hravý nezletilec si při usazování do vozidla
pomačkal nějaká ta tlačítka a to, že stiskl také centrální zamykání, došlo jeho
rodičce až ve chvíli, kdy do vozu naložila košík s klíčky a zabouchla
dveře. A bylo to tam – dítě v autě, klíčky taky a horký letní den
v plném rozpuku. Náhradní klíč se v komoře nalézt nepodařilo a se
vzrůstající teplotou, panikou a řevem dítěte v autě úměrně stoupal i zájem
celé ulice. Honza se spolu se sousedem odnaproti pokoušeli auto odemknout, ale
jelikož se v celém širém okolí nenašel dostatečně dlouhý drát, došlo na
telefonát hasičům. Neohrožení muži si to ve dvou přirachtali úctyhodným
profi-záchranným nákladním vozem, takže rozruch v obvykle poklidné ulici dosáhl
stupně sedm Sousedovy škály. Po chvíli zápolení vyplněné hysterickým vzlykáním
zpoceného a rudého S, na základě kterého bych jim (být matkou) vytrhla sekerku
za pasem (kdyby nějakou měli) a rozmlátila všechna okýnka včetně předního a
zpětných zrcátek, a za přihlížení širokého obecenstva se zkušeným
zachráncům podařilo proklaté tlačítko dovezeným drátem zmáčknout. Happy end a
šťastný pláč. No a večer článek na webu o výjezdu hasičů k dítěti zamčenému
v autě na přímém slunci. Holt i tady zuří okurkovka… :)
Útěk
Při incidentu zmíněném výše jsem se seznámila skoro se všemi
blízkými sousedy z ulice. Počet těch, co mi k seznámení zbývají, se opět o něco snížil
včera, kdy jsem po týdnu volna znovu nastoupila do au pair služby. Nádherné
počasí, dveře před dům i na zahradu dokořán, utírám stůl, když tu mě nezvyklé
ticho upozorní, že něco není v pořádku. Tady je nutno podotknout, že
Finové příliš nepoužívají ploty. Respektive v naší ulici nenajdete jediný.
Takže si to vybíhám před dům, volám dítě a není mi ani trochu volno. Náhle
ulicí přijíždí auto a to už mám jasno – dítě je pravděpodobně na maděru,
namotané někde v prostoru blatníku. Zavřou mě. Vůz zatáčí k sousedům naproti,
brzdí a jako v nějakém akčním filmu z něj vyskakuje žena. Spustí
vodopád finštiny, v kterém rozeznám pouze jméno svěřeného dítěte, a ukazuje
kamsi dolů ulicí. Před očima mi běží scéna, ve které se mě jeho matka snaží
zardousit, pak se se vzlykáním hroutí a já odjíždím v policejním antonu.
Paní přechází do angličtiny a informuje mě, že mnou pohřešované stvoření se
nachází kdesi u žlutého domu po pravé straně. Běžím ulicí a to už mi naproti
přichází blonďatý naháč, který právě realizoval svůj útěk z vězení,
doprovázený další sousedkou. S výrazem „ano, jsem ten idiot, co mu uteklo
dítě“ si jej přebírám a jdeme domů. Na závěr chci říct, že to dítě s mikronohou
dokázalo za dvě minuty bosky doběhnout k pátému baráku v řadě!
Žádné komentáře:
Okomentovat