Jedeme dál...

Konečně finské počasí (který idiot ho chtěl?)

Bůh počasí ve Finsku trestá remcaly na počkání, proto nás tento týden oplachoval deštěm a přitopil nám jen na ubohých osm stupňů celsia. Vytáhla jsem svoje tlusté ponožky a hřálo mě u srdce, že jsem je nevezla zbytečně. Finské děti si dál hrály venku, protože ty mají kalendářně léto a takové maličkosti, jako je listopadové počasí, je nerozhodí.

Moje kolo

Dostala jsem kolo! Plečka značky Tropédo s elegantně prohnutými řídítky a bezkonkurenčně pohodlným širokým sedlem disponuje hned třemi převody ovládanými kovovou páčkou. To se hodí, neb náš dům je úplně na vrcholu asi kilometrového kopce. A kde byste řekli, že je autobusová zastávka? Ano, pod kopcem! Původně jsem myslela, že jsem Torpédo dostala pro rychlejší přepravu do města, ale Torpédo má zřejmě vyšší ambice. Můj odhad je, že jde o kolo tréninkové, neb mi náhodně přehazuje, přesněji řečeno přihazuje. Když předvádím strhující závěr v nejprudší části kopce těsně pod domem, zřejmě nesouhlasí s mojí jízdou na zoufalce a nenápadně, aniž by hnulo páčkou, přepne na nejtěžší převod. To budou lýtka! Větší, než už mám.

Káva a zmrzlina

Finové milují kafe. Milují kafe a zmrzlinu, nejraději společně. Kávu pijí kdykoli, kdekoli a v jakémkoli množství. Večerní svačinka v devět hodin? Káva a zmrzlina! 

Rallye

Musím trochu poopravit své předchozí informace o finském automobilismu. Co se na palubě vozu zdálo poklidným přístavem pohodových motoristů, dostalo trochu akčnější ráz, jen co jsem vyjela na kole. Na jedné opuštěné lesní silnici zřejmě mladistvý řidič trénoval na Finskou rallye a vyřítil se na mě ze zatáčky takovou rychlostí, že jsem stihla jen krátkou modlitbičku. Pravděpodobně šlo o příbuzného Mikky Hirvonena, protože svůj vůz na poslední chvíli srovnal a můj život předčasně neukončil. Tímto mu děkuji.

 

Cesta z města

Když už mám to kolo, byla jsem v pátek za kulturou. S další au pair jsme v místním kině velikosti Světozoru shlédly pohádkový příběh s Angelinou Jolie Maleficent (dvanáct éček jen to fiklo) a poté si v poloprázdné hospodě daly jedno finské pivo. Finské pivo. Co pivem v Česku zváno jest, ve Finsku vypadá trochu jinak. Tento pětieurový mok o objemu 0,4 litru někde zapomněl pěnu, takže se musím omluvit všem pravověrným pivařům, že jsem jím poskvrnila své rty. Ale nedalo se nic dělat.

O půlnoci mi jel autobus. Ten zde má hned dvě zajímavosti. Nestaví na každé zastávce – musíte signalizovat – a nehlásí ani nikde nezobrazuje názvy následujících zastavení. Takže jsem ve zpocených rukách svírala jízdní řád, poulila oči z okýnka, abych zachytila alespoň trochu známé obrysy krajiny a představovala si, jak vystoupím uprostřed lesa. Bylo to podlé, ale ve tři čtvrtě na jednu v noci už bylo prostě takové šero, že jsem to úsilí vzdala a došla dopředu k řidiči. Ukázala jsem mu název mé zastávky a trochu mě překvapilo, že si nebyl vůbec jistý, která to je. Ovšem ochota lidí je tu pověstná, takže milý pán nehledě na rychlost, kterou jsme se řítili po okresních silničkách, vytáhl chytrý telefon, našel na něm mapy (nebudu zastírat, že mě vyděsilo, jak jsme při tom kličkovali po silnici) a vyzval mě k udání adresy, kterou hledám. Nakonec jsem ho přesvědčila, že nic hledat nemusí, že mi stačí zastávka u základní školy, takže jsme šťastně dojeli. Kitos (kítos = děkuji) a na shledanou, dobře to dopadlo.

Historka, kterou musíte slyšet

Tento týden přinesl historku, o kterou vás nemohu připravit. Jelikož je moje host mom veterinářka, staly se naším oblíbeným tématem příběhy z její kliniky. Jednou jsme probíraly srdeční vadu štěněte kokršpaněla a ona povídá: „pokaždé, když majitelům oznámím, že jejich pes má srdeční vadu, první otázka, kterou mi položí, je, jestli to znamená, že už nesmí chodit do sauny. A já jim vždy říkám, že do sauny smí, ale jen v případě, že nebudou lít vodu na horké kameny a že když pes začne zrychleně oddechovat, odvedou ho ze sauny pryč.“ To byla ta chvíle, kdy jsem čekala, že se společně zasmějeme vtípku na Finy. Nic se nedělo a tak jsem se po chvíli nejistě zeptala, jestli je to legrace. Bylo mi vysvětleno, že samozřejmě, že není! Jejich stará fena boxera údajně pokaždé, když zapnuli saunu, zaujala místo přímo před vstupem, aby na ni snad při saunování nezapomněli. Tímto vzdávám hold finským psům. Tomu říkám domestikace.

Z deníčku au pair

První lejno

První přebalení pokaděných plen je v životě stejně důležitým mezníkem, jako například maturita nebo řidičák. Nic už potom není jako dřív. Když jsem poprvé viděla ten ďábelský produkt v plíně, čekala jsem, že zazní varhany a já budu moci zvolat „nebesa, smilujte se!“. Vypadalo to, že to každou chvíli zaútočí a nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl. Byl tam jen někdo, kdo mi nepomohl. 

Samozřejmě, že jsem to nakonec zvládla, ale minuty poté bych přirovnala k posttraumatickému šoku z nechtěné vraždy: stále dokola si myjete ruce, abyste spláchli krev, která už tam není. Já si prsty drhnula asi šestkrát, voněla jsem mýdlem a krémem a přesto, kdyby to šlo, ruce si odepnu, opřu v koutě a používám až po čase potřebném k zapomnění.

Dobrá zpráva je, že podruhé, potřetí a poxté už si to tak neberete. Naučíte se té stvůře čelit s kamennou tváří a to vědomí, že vás v životě jen tak nějaký humus nedostane, hřeje na duši.

Mateřský život

Otočím se pro plínu, dítě vrazí prst do trubky sušáku, ve které chybí záslepka a zalomí si prst. Řve. Vyděsím se, zkontroluju prst, je v pohodě. Dítě se uklidní, já se otočím pro plínu, dítě znovu vrazí prst do sušáku a řve. Odnesu ho do chodby, daleko od sušáku. Řve, že jsem ho odnesla, sesune se na zem a praští se hlavou o skříňku. Řve ještě víc. Tohle je život na mateřské??

Balada o slintání

Další věcí, se kterou se musíte smířit, je, že všechno, na co sáhnete, už před vámi někdo oslintal. Ale fakt všechno. Když S cucal berle svého staršího bratra, toho času se sádrou, nejdřív jsem chtěla něco říct, ale pak jsem to vzdala. Hlavně, že je šťastný!

Robin Hood

Taky jsem se poučila v tom, že u dětí je velice zásadní, jak věci podáte. Zkušené matky už ví, že punčocháče je malým klukům třeba představit jako ty cool kalhoty, které nosí Robin Hood (o tom, že je nosí taky baletky, nesmíte promluvit za žádnou cenu!). 

Dětské oblečení

Musím přiznat, že jsem měla i chvíli, kdy mi přišlo dětské oblečení roztomilé. Tento prchavý okamžik obdivu byl rozprášen realitou, protože oblečení je to možná „joštomilý“, ale nic to nemění na faktu, že díra v něm je asi šestkrát menší, než hlava dítěte (a tady vidím určitou paralelu s porodem) které, upadnuvši do tmy, ječí, jak kdybych mu urvala nohu v kloubu. Bože.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A pozor, máme tu cenný příspěvek od fanouška z Krásného Dvora, kde se v garáži našel bratr mého Torpéda!

Poděkování náleží Honzíkovi Petrášků :)