Zase ta doprava
Ještě jednou se musím vrátit k veřejné dopravě. Ten
rozdíl mezi Českem a Finskem bije do očí tak, že nenosit brýle, mám vytlučené
oči. Pokaždé, když mě tu v autobuse řidič s úsměvem pozdraví jako
první, musím vzpomenout na pražské autobusáky, již mě roky rozváželi z městské
periferie na ves. Ještě dnes slyším štěkavé příkazy Kuního ksichtu (jak jsme onoho řidiče
s Honzou něžně nazývali) k předvedení průkazky a do detailu si
vybavím kyselé výrazy a otrávené odsekávání mnoha dalších. Tady vás řidič vždy pozdraví
a když vystupujete, ještě vám často poděkuje. Na druhou stranu jízdné tu stojí
takový ranec, že by vám měl možná ještě udělat pedikúru, zahrát na mandolínu a
při vystupování salutovat a zpívat finskou hymnu. Zatněte zuby: devadesát euro
za měsíční průkazku po Jyvaskyle a okolí. Ehm.
Můj problém s tím, že v autobusech chybí
informační panely s názvy následujících zastávek, stále trvá. Není se moc
co divit, protože místní jména nejen, že vypadají, jako když je někdo, kdo se
dusil rybí kostí, vychrchlal těsně před skonem, ale navíc se ještě skloňují či
co se s nimi sakra děje, takže to, co najdete v jízdním řádu, skoro
nikdy neodpovídá tomu, co stojí na ceduli u zastávky. K absolutnímu zmatení cestovatelského
začátečníka potom slouží jedna světelná tabule, která se občas v přední části
autobusu nachází. O její informační hodnotě jsem začala pochybovat, když jsme
už po šesté měli stavět na zastávce Pÿsahtyy. A modří už vědí – Pÿsahtyy =
zastavíme.
Dětičky
Finové milují děti. Milují je tak, že dvě děti jsou pro ně
málo. A tak tu můžete v supermarketech potkat rodiče ověšené blonďatými hrozny
vřískajících dětí. Nikdo si neklepe na čelo, když povijete tři, čtyři klidně
sedm a více dětí. A není nijak výjimečné, že polovina smečky náleží jednomu
tatínkovi a druhá polovina jinému. Muži kolem sebe děti rozsévají jako kapky
vody. Dva Finové, které jsem tu potkala a které bych na základě mlaďounké tvářičky
a placaté kšiltovky mateřsky poplácala po rameni s otázkou „Chlapče, tak
co řidičák?“ už oba disponují vlastními dětmi. Co na tom, že s jejich matkami
nežijí?
Televizní produkce
Co se týče televize, tak můžu říct, že do nás všude sypou to
samé. Ty samé reality shows pouze přizpůsobené místním poměrům, ty samé filmy i
seriály. Ovšem jeden rozdíl tu je – ve finské televizi se netrápí s dabingem.
Takže Simpsony i Doktora z hor smaží v originále, díky čemuž většina
lidí umí minimálně pasivně anglicky. Co mě dojalo takřka k slzám, byli Pat
a Mat, které jsem našla na obrazovce poté, co mě přivábila ona nezapomenutelná
znělka. Bože, příště třeba zahlédnu Krtečka!
Sekáče
Sekáču ráj, to je Finsko! Vzhledem k infarktovým cenám
veškerého zboží kvetou místní obchody se zbožím z druhé ruky nevídaně.
Tyto specializované prodejny najdete takřka v každé větší díře a záleží
jen na vás, zda zamíříte do těch nóbl disponujících značkovými kousky, do krámů
a hal s běžným zbožím nebo do pravé vetešárny. Já už vyzkoušela všechny
tři typy a je to bájo! Sekáč totiž dost často není vybaven pouze oblečením, jak
bývá zvykem u nás, ale najdete tu i nábytek, sportovní vybavení, boty, knihy,
časopisy, nádobí, hračky, obrazy, šperky, tretky a tak dále a tak dále. Prostě
hromadičovo nebe. Za svůj nejlepší úlovek považuji nákup v místní extra
vetešárně, kde mi po zvážení sukně a kraťasů, které jsem si vybrala, prodavač
oznámil šokující cenu: jedno euro. Yes.
Finské léto
Tráva je tak šťavnatě zelená, že ji má člověk chuť uhryznout
a žvýkat a okolí silnic, meze i zvlněné louky explodovaly záplavou
pestrobarevných květů vlnících se ve větru horkém jako dech. Ticho buší do ušních
bubínků paličkami z letních trav, rušené pouze třepotáním křídel konipásků
poletujících z místa na místo. Příroda na svá dítka hrne všechny své dary,
až se zalykají a ani dvacet hodin světla denně nestačí na tohle šílenství...
Z deníčku au pair
Historky z aupairčina deníčku se tu objeví zase příští
týden, tenhle jsem měla dovolenou!
Žádné komentáře:
Okomentovat